Po nulté (část druhá)

18. září 2016 v 13:57 | Aelynn |  Hakomari

Stalo se to v jeden normální den po škole. Jako vždycky jsem se usmívala a povídala si o hloupostech s cizími lidmi, kteří předstírali, že jsou mými přáteli. A pak, z ničeho nic, bez jakéhokoli upozornění-


Mě do tváře praštil určitý pocit, který najednou začal nabývat fyzické podoby, a vehnal mi na mysl jisté slovo.

'Samota'.


Aah, byla jsem naprosto a úplně-sama.


Sama. Aha, jasně, byla jsem sama. Ačkoli jsem byla obklopená lidmi, byla jsem sama. Jistým zvláštním způsobem mě to potěšilo. To slovo mé pocity dokonale vystihovalo.


Jenomže to slovo vzápětí odhalilo své tesáky a nemilosrdně na mě zaútočilo. Poprvé jsem si uvědomila, že taková naprostá samota je věčně doprovázena bolestí. Moje hruď bolela a nemohla jsem dýchat. A i když se mi konečně podařilo znovu nadechnout, cítila jsem, jako kdyby byl vzduch plný špičatých jehel. Probodaly mi plíce skrz naskrz. Najednou všechno před mýma očima zčernalo a mě napadlo, že dost možná umírám. Jenomže zrak se mi za chvíli vrátil a smrt mě tak jednoduše nevysvobodila. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nevím. Pomoc. Někdo, kdokoli, prosím, pomozte mi.


"Copak se děje?"


Někdo si všiml mých potíží a promluvil na mě.


"Vypadáš vážně šťastně, když se tak od ucha k uchu usmíváš."


Eh?


Já se usmívám-?


Prsty jsem se dotkla svých tváří, protože jsem nebyla schopná pochopit význam jeho slov.


Koutky mých úst byly skutečně vytažené nahoru.


"Vážně, vždycky jsi tak veselá. Ty opravdu nemáš žádné starosti, že?"


Nahlas jsem se zasmála. "Ano, jsem šťastná!" smála jsem se. Smála jsem se, aniž bych věděla proč.


V ten moment lidé kolem mě postupně začali blednout. Jeden po druhém mizeli. Rozplynuli se a stali se průhlednými, takže už jsem je dál neviděla. Některé hlasy na mě i nadále mluvily, ale já už jsem je neslyšela. Ale i tak jsem jim stále byla schopná dokonale odpovídat. Nechápala jsem to.


Dřív než jsem si toho stačila všimnout, byla celá třída prázdná. Zbyla jsem jenom já.


Ale byla jsem si jistá, že to já jsem celou třídu vyprázdnila.


Všechny jsem zavrhla.


"Mám něco domluveného, takže už musím jít."


Ačkoli jsem nikoho neviděla, pronesla jsem svá slova s úsměvem a vzala jsem do ruky svou školní tašku. Moje vztahy s ostatními zřejmě nevyžadovaly, abych je oslovovala jmény. Pokud je to vážně takhle, prostě jsem už od začátku rovnou měla mluvit ke zdi.






Tak proč?


"…Promiň, ale jsi v pořádku?"


I když kolem mě neměla být živá duše, jeho slova jsem slyšela čistě a jasně. Zrovna jsem prošla školní branou, když jsem byla zábleskem vtažena zpět do reality a všechno opět získalo svou formu a tvar.


Když jsem se otočila, stál za mnou kluk z mojí třídy, úplně zadýchaný. Zjevně se mě snažil dohonit.


Jmenoval se Kazuki Hoshino. Nebyli jsme si blízcí, ani na něm nebylo nic výjimečného - jediné, co jsem o něm věděla, bylo jeho jméno.


"Co tím myslíš?"


Jakmile jsem vyslovila svoji otázku, všimla jsem si, že mě pohltila jistá vlna naděje a očekávání.


Konec konců, přece by se mě neptal, jestli je všechno v pořádku, kdyby si nevšiml, že je něco špatně. Znamenalo to, že si dost možná všiml mojí změny-něčeho, čeho si nedokázali všimnout ani lidé, kteří mi byli blízcí jak fyzicky, tak psychicky.


"Err… jak bych to měl říct? Vypadáš jaksi 'vzdáleně'… chci říct, zdálo se mi, jako kdybys nebyla součástí každodenního života…"


Vypadal, že mu ta situace nebyla zrovna příjemná a že se chystal k odchodu.


"…Počkej chvilku."


Zastavila jsem ho. Naklonil hlavu lehce na stranu a podíval se na mě.


"E-Err…"


Sice jsem ho zadržela, ale co mu mám teď říct?


Ale-popsal mě jako 'vzdálenou', i když jsem se v té prázdné třídě usmívala jako obvykle.


"…Připadám ti vždycky veselá?"


Kdyby odpověděl stejně jako všichni ostatní, byl by jedním z těch průhledných lidí.


Ah, dělala jsem si velké naděje. Byla jsem plná obrovského očekávání a doufala jsem, že popře moje prohlášení a skutečně mě pochopí.


"No… ano, vypadáš tak," váhavě ze sebe vysoukal.


Když jsem zaslechla tahle jeho slova, přišla jsem o veškeré své iluze, ztratila jsem o něj zájem a okamžitě jsem ho začala nenávidět. Byla jsem překvapená tím, jak rychle se moje pocity dovedly dokonale změnit, ale nejspíš jsem si jenom dělala přehnané naděje.


Ale tenhle chlapec, kterého jsem teď nenáviděla, ke své odpovědi přidal následující slova:

"Vážně se hodně snažíš, že?"


Mé city se znovu roztočily jako kyvadlo a moje nenávist byla opět potlačena. Má tvář nestíhala vstřebávat a reflektovat všechny změny v mých pocitech-ale u srdce mě podivně hřálo.


Hodně se snažíš. Vážně se hodně snažíš vypadat šťastně.


Měl naprostou pravdu. Ještě větší pravdu, než kdyby jednoduše popřel fakt, že vypadám šťastně.


A tak jsem se-zamilovala.


Jsem si vědoma toho, že si jenom moje mysl vytváří předpoklady, které se mi hodí do krámu. To, že řekl, že se hodně snažím, hned neznamená, že mi rozumí. Moc dobře to vím. Ale i přesto - ten předpoklad nikdy nezmizel z popředí mé mysli.


Nejdřív jsem si myslela, že se jedná pouze o pomíjivý pocit. Ale velice brzo tento pocit přerostl v něco, co už se nedalo zvrátit. Moje city k němu dál narůstaly a kupily se jako v zimě hromada smeteného sněhu, která nikdy úplně neroztaje, až dokud nepokryly celé mé srdce. Ačkoli jsem věděla, že se dost možná brzy stane středem mého světa, pokud to tak půjde dál, z nějakého důvodu mi to ani trochu nevadilo.


Konec konců, Kazuki Hoshino mě vyprostil z té prázdné třídy a zaplašil nudu, která mě děsila.


Kdyby zmizel z mého srdce, znovu bych se byla nucena vrátit do té pustiny mého života, kterou naplňovala pouze nicota.


Vrátila bych se do té opuštěné třídy, kde jsem byla úplně sama.


Celý můj svět se změnil s takovou lehkostí. To, že jsem se kdysi nudila, se mi nyní zdá jako naprostá lež. Cítím se, jako kdyby někdo zapojil moje emoce do extra výkonného zesilovače. Už jenom pozdravit ho mi dělá neskutečnou radost. V tu stejnou chvíli ovšem cítím i smutek z toho, že nejsem schopná udělat nic víc, než mu říct strohé 'ahoj'. Zářím štěstím, když s ním mluvím. Ale jsem smutná, protože s ním nemůžu mluvit dostatečně dlouho. Moje srdce lehce pobolívá a říkám si, že je možná nemocné-a přitom jsem spokojená.


Správně! Určitě spolu budeme jednou dokonale vycházet!


Chtěla bych začít tím, že se budeme oslovovat křestními jmény.


-----...


"Máš nějaké přání?"


Připadá mi, jako kdyby existoval úplně všude, a přitom nikde. Vypadá jako každý člověk na tomto světě, a přitom je naprosto odlišný od kohokoli, koho jsem kdy viděla. Nedaří se mi rozpoznat, jestli člověk, s kterým mluvím, je muž nebo žena.


Přání?


Samozřejmě, že mám přání.


"Tohle je schránka, která ti splní jakékoli přání."


Zkrvavenýma rukama ji od něj (od ní?) převezmu.


V ten okamžik pochopím, že je skutečná. Tudíž jsem odhodlaná nevzdat se této 'schránky' za žádnou cenu.


Každý by se zachoval stejně, že ano? Nevěřím, že by existoval někdo, kdo by takový poklad odmítl.


Takže intenzivně myslím na své přání.


I když vím, že není možné, aby se splnilo, přeji si to z celého svého srdce.


"-Nechci mít žádné-výčitky."






DALŠÍ ČÁST

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 John John | 1. října 2016 v 21:10 | Reagovat

Víš Aelynn, to je tak, když se člověk začte. Obvykle když jezdím ze školy, do školy apod., tak si celkem rád čtu. Tak jsem se jednou začetl do Tvého překladu této "LN". Tak si tak vesele čtu, vybíjím si svou už tak vyprahlou chudinku baterku a zničehonic, jednoho dne, BUM.

Náraz. Jako kdybych hlavou narazil do zdi. Klikám na tlačítko "Další část". Nefunguje. "Ah". Pro jistotu se podívám do seznamu. ". . ."

Kde je můj další překlad? 8-O Já chci další překlad! :-D

Ne, samozřejmě chytlavý, zajímavý a zdá se i promyšlený příběh. Určitě Ti děkuji za překlady.

Jak to vypadá, nemáš teď asi na to moc času, což samozřejmě nevadí, já si počkám, to jen abys věděla, že to má smysl a že tu někdo na to snad i čeká, tak abys na to úplně snad nezapomněla :)

2 Aelynn Aelynn | 6. října 2016 v 16:27 | Reagovat

[1]: Páni, ty to čteš o_O *šok*

Omlouvám se, v poslední době toho na mě bylo děsně moc, škola, život, udržování vztahů, nemoci, všechno to další = nestíhám. Když se mi podaří urvat si chvíli volna, obvykle se snažím spíš nějak zabavit a číst si, takže na všechno ostatní zapomínám.

Nicméně pokračování mám přeložené, takže když teď vím, že to čteš, budu se ho co nejdřív snažit zveřejnit, ať máš co číst ^^

3 June June | 9. října 2016 v 17:16 | Reagovat

Tsk. Nesnaž se mě urazit! Proč bych to nečetl?! Zvlášť když mě to baví :D :)

Děkuji, budu se těšit :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama