Po 27 754té (část jedenáctá)

18. září 2016 v 13:37 | Aelynn |  Hakomari

"Neztratila jsem vzpomínky a ani se mi nepodařilo uniknout ze 'Třídy Zatracení'. Haha… nejspíš jsem někde v hloubi duše věděla, že mě jen tak snad nepustí."

"…Proč?"

"Je to prosté. Nemůžu se zbavit svojí houževnatosti."

Otonashi-san se pokouší vstát a její tělo se kýve ze strany na stranu. Klidně mohla zůstat ležet, ale nejspíš nesnese představu, že se na ni dívám spatra.

Z její levé nohy je v podstatě kaše. S každým jejím záchvatem kašle kolem létají kapky krve. Nakonec se jí za pomoci zdi coby opory podaří stát zpříma a podívá se na mě.

Nejspíš protože si všimne, že Otonashi-san teď stojí, Mogi-san cosi vytrhne z jejího stavu šoku a taky se začne hýbat. Nesměle se na mě podívá.

"Jsi v pořádku, Mogi-san?"

"……!!" z jejích lehce pootevřených úst unikne poněkud opožděný výkřik.

"O-o čem jste to vy dva… zrovna mluvili…? Mmhm, nejenom teď, už od včerejška… co to má znamenat?"

…Cože? Na koho se to díváš? Na koho se to díváš těma očima plnýma strachu?

…Vím to. Dívá se přímo na mě.

Z nějakého důvodu ji nemůžu jen tak nechat být. Aniž bych se nad tím nějak zamýšlel, natáhnu k ní ruku a dotknu se její tváře.

"N-Nedotýkej se mě!"

Aah… má pravdu. Co to dělám? Proč se jí dotýkám, když moc dobře vím, že právě já ji děsím? Myslel jsem si snad, že ji tím gestem uklidním? Jak mě mohlo vůbec napadnout, že bych ji mohl utěšit? …Není možné, že by se mi něco takového podařilo.

"…Co… to má…?"

Zatnu ruku v pěst. Nemůžu jí nic vysvětlit. Takže nemám na výběr a musím ji nechat být.



Vážně moc rád bych jí hned teď vysvětlil celou tuhle situaci. Možná by to i pochopila.

Ale-nesmím to udělat.

Konec konců, musím bojovat. Musím porazit 'Třídu Zatracení'.

A abych mohl tento boj vyhrát, musím odmítnout falešný každodenní život, který mi 'Třída Zatracení' nabízí.


Tohohle odhodlání jsem nabyl ve chvíli, kdy jsem se tehdy chytil ruky Otonashi-san. Takže se toho vzdám. Odmítnu to. Úsměv, který mi Mogi-san věnovala, její červenající se tváře, to, že mě nechala ležet na svém klíně-všechno to odmítnu.

Když si uvědomí, že se nechystám promluvit, Mogi-san se přestane snažit pochopit, co se děje a vyděšeně se postaví.

Na třesoucích se nohách udělá pár nejistých kroků vzad, zatímco nás její oči tiše prosí, abychom se za ní nehonili. Pak se dá na útěk.

Jenom se dívám, jak mizí v dáli.


A dávám si pozor, abych neuhnul pohledem.


Protože tohle má být to, po čem toužím.







 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama