Po 27 754té (část dvanáctá)

18. září 2016 v 13:39 | Aelynn |  Hakomari

"-Už chápu tvoje odhodlání," ucedí Otonashi-san po zhlédnutí právě proběhlé interakce mezi mnou a Mogi-san. Pořád se opírá o zeď. "Takže jsem se taky k něčemu rozhodla. Vzdám se svého cíle získat tuhle schránku."

"…Eh?"

Tohle mi vadí. Vážně hodně mi to vadí. Potřebuju k dosažení svého cíle sílu Otonashi-san. Bez přemýšlení otevřu pusu, abych se ji pokusil zadržet. Když v tom…

"-Takže ti pomůžu."

"…Eh?"

To jsem nečekal.

Pomůže mi? Aya Otonashi mi pomůže?

"Proč na mě civíš jako ubreptaný idiot? Řekla jsem, že ti podám pomocnou ruku. Ohluchnul jsi snad?"

Ale tohle je stejně tak pravděpodobné jako to, že slunce vyjde na západě a zapadne na východě.

"Ztratila jsem svoji cestu. Tvoje kritika byla zcela oprávněná-tvojí vraždou jsem přestala být člověkem. Ne, je to ještě horší. Jsem zbabělec, co zahodil svůj vlastní cíl a pokusil se utéct, protože si to nechtěl přiznat. Prostě řečeno, poddala jsem se 'Třídě Zatracení'. A dál jsem utíkala, zatímco jsem si nalhávala, že poražená schránka jako jsem já nemůže dělat nic dalšího."

I když se snaží sama sebe ponížit, v jejích očích stále hoří jistý plamen. To mě docela uklidňuje.


"Ale není důvod váhat. I když jsem udělala něco, za co bych se měla stydět, pořád to není důvod k tomu stáhnout se zpátky. Z prázdných výčitek nic nevznikne. Už nebudu dál utíkat. Takže-"

Zavře pusu a očividně se zdráhá dokončit svou větu.

Ale protože se na ni skoro mračím, rozhodne se pokračovat a prohlásí.

"Tak mi prosím-odpusť."

Aah, aha. Tak tohle měla na mysli.

Tenhle zvláštní proslov měla být omluva.

Ale její prosba je naprosto bezvýznamná.

"Nemůžu ti odpustit."

Když uslyší má slova, Otonashi-san na chvíli vypadá lehce překvapeně, ale pak se jí na tvář vloudí její obvyklý vážný výraz.
"Samozřejmě… být zavražděn je něco, co někomu nemůžeš odpustit. Chápu to."

"O to nejde."

Otonashi-san se zakaboní. Zjevně nechápe smysl mých slov.

"Chci říct, že… ani nemám co ti odpouštět."

Správně. Není to tak, že bych jí nechtěl odpustit. Jednoduše jí odpustit nemůžu. Není co.

"…Hoshino, co to říkáš? Já…"

"Zabilas mě?"

"…Správně."

"Děláš si legraci?"

Spontánně se zasměju.

"Jsem přímo tady!"

Správně. Je to úplně jasná věc.

"Stojím přímo tady, Otonashi-san."






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama