Po 27 754té (část desátá)

18. září 2016 v 13:23 | Aelynn |  Hakomari

Po 27 754té

Nejspíš jsem příliš vyčerpaný z rozvrácení vztahů mezi mnou a Otonashi-san a po tom náhlém telefonátu od Kokone. …Ne, vlastně jenom hledám výmluvy.

Úplně jsem na to zapomněl.

Na to, že se ta nehoda stane na téhle křižovatce.

Jsem v bezpečí. Instinktivně jsem si to vybavil, když jsem se k té křižovatce přiblížil - nejspíš kvůli obrovskému šoku, který jsem utrpěl, když tady jednou vyhasl můj život. Tudíž nemám žádný problém s tím, abych se postaral o svou vlastní bezpečnost.

Ale to nemůžu přijmout. Chci říct, to by znamenalo, že zemře někdo jiný, protože před touhle nehodou jednoduše není vyhnutí.

Zapomněl jsem. A kvůli tomu bylo už příliš pozdě na to, abych mohl něco udělat. I když jsem věděl, že dnes bezpochyby někdo zemře, nezabránil jsem tomu. 'Protože jsem na to zapomněl' se snad ani nedá počítat jako výmluva.

Nenávidím se. Je to, jako bych já sám byl vrahem.

Je tu Kasumi Mogi.

Dívka, kterou miluji, je tu.

A jako vždy, neuvěřitelnou rychlostí se k ní blíží nákladní vůz.

Z místa, kde právě stojím, ji už nemůžu zachránit. I kdybych se bezhlavě rozběhl a vtrhl do silnice, z takovéto dálky nemám žádnou šanci jí pomoct.

Za chvíli bude její uniforma nasáklá krví. Dívka, kterou miluji, skončí v tratolišti krve. Dívka, kterou miluji, skončí v kaluži své vlastní krve a bude to moje chyba. Dívka, kterou miluji, je pokaždé smáčena krví, pořád a pořád dokola a je to moje vina, pořád a pořád dokola, jenom protože to přehlížím, pořád a pořád dokola.

"U-UAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAH!!"

Rozběhnu se k silnici. Abych zachránil Mogi-san? Ne. Z toho důvodu určitě ne. Jednoduše nesnesu ten příval pocitů viny, který mě dusí, a chci věřit, že jsem se aspoň pokusil něco udělat. Jde mi jenom o sebeuspokojení.

Nenávidím se. Jak strašný jenom můžu být?



V tu chvíli si toho všimnu.

"Eh…?!"

Dívku, o které jsem si myslel, že nemá žádnou šanci na záchranu, někdo odstrčil z cesty.


Já jsem to nebyl.

Jsem moc daleko na to, abych se k ní dostal včas.

Tudíž existuje jenom jeden člověk, který by ji mohl zachránit.

Dívka, která dál bojovala, i když jsem zanevřel na své vzpomínky a choval jsem se, jako bych ji neznal.

I když byla nulová šance, že by stihla zároveň zachránit jak Mogi-san, tak i sebe.

A i přesto-

-Aya Otonashi vběhla tomu vozidlu přímo do cesty.

Ah, jasně. Vzpomínám si.

Stejnou scénou jsem už viděl nesčetněkrát.

Tohle se stejně všechno vrátí. I fakt, že někomu zachránila život, zmizí. Jediné, co zůstane, bude vzpomínka na agónii a bolest, kterou pocítila těsně před smrtí. Děs z blížícího se konce. A zoufalství, které plyne z toho, že ví, že tenhle zážitek bude muset prožít znovu.

A i přesto všechno se Aya Otonashi rozběhla a skočila přímo před vozidlo, které jí mělo přinést utrpení. Jenom aby někoho dalšího tohoto zážitku ušetřila.

Pořád a pořád dokola. Víc než 20 000krát.

Správně.

Jak jsem mohl zapomenout?

Ozve se hlasitý zvuk nárazu, ale náklaďák jenom s rámusem proletí zdí. Rozběhnu se k Otonashi-san, stále příliš ohromený vším tím hlukem. Mogi-san leží kousek od ní, kompletně zmrazená. Zjevně utrpěla obrovský šok.

Podívám se na Otonashi-san.

Její noha je otočená nepřirozeným směrem. I když se celé její tělo třese, mluví s takovým odhodláním, že by si jeden myslel, že vůbec není zraněná.

"Minule jsem tě zabila."

Ačkoli ji mluvení musí nesmírně bolet, její hlas zní čistě a jasně.

"Myslela jsem si, že když zemře majitel schránky, všechno skončí. Nechtěla jsem to udělat. Ale v tu chvíli jsem věřila, že je to jediný způsob, jak ukončit 'Třídu Zatracení'. Byla jsem ochotná zahodit svoji lidskost. Nechci si to přiznat, ale v tu chvíli už mi to bylo jedno. Říkala jsem si, že hanba, kterou jsem tím na sebe uvrhla, by se vytratila, kdyby se mi podařilo ze 'Třídy Zatracení' uniknout."

Konečně chápu, proč na začátku této smyčky Otonashi-san předstírala, že na všechno zapomněla.

Nedokázala si odpustit.

Nedokázala si odpustit, že akceptovala moji smrt.

Zasáhlo ji to natolik, že byla ochotna zahodit všechny své šance na únik ze 'Třídy Zatracení' i tuto schránku, na kterou byla tolik fixovaná.

'Tak proč jsi mě zabila?!!'

Litovala toho natolik, že nebyla schopná nic proti mým slovům namítnout.

Jak krutě jsem se to k ní choval?

Navíc má slova ani nebyla pravdivá.

Minule jsem se sám vrhnul pod kola toho auta, abych zachránil Mogi-san. V důsledku toho jsem při té nehodě zemřel. Myslel jsem si, že to byla chyba Otonashi-san, stejně jako jsem se vždycky domníval, že byla její chyba i smrt Mogi-san.
Díky svému předpojatému úsudku jsem řekl něco jako 'Zabilas mě'. Měl jsem si toho nedorozumění všimnout už ve chvíli, kdy odsoudila můj plán vraždy. Ve skutečnosti se jí prostě nepodařilo mě včas zachránit.

Z nějakého důvodu se tahle nehoda stane úplně vždycky. Pokaždé na této křižovatce někdo zemře. Je jenom náhoda, že jsem minule zemřel zrovna já.

"Hmph, můžu se jenom smát nad svou vlastní hloupostí. Pocit viny díky zapomnění vždycky nezmizí. Kromě toho 'Třída Zatracení' ani neskončila a já teď musím žít s tím, že jsem pouhým stínem svého původního já. Lepší trest by mě nenapadl."

Hned jakmile domluví, začne Otonashi-san vykašlávat krev.

"Otonashi-san, nesnaž se mluvit, jestli tě to bolí…"

"A kdy budeme mít další příležitost si promluvit? Na tuhle úroveň bolesti jsem si už zvykla. Nic to není. Je to jenom chvilková bolest, o mnoho lepší než nechat se zdlouhavě požírat nemocí."

Na něco takového se nedá zvyknout!






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama