To, co si přeješ (část první)

10. srpna 2016 v 20:13 | Aelynn |  ShuuenPro

Uběhl nějaký čas a pomalu jsem začala chápat všechny členy našeho "klubu", který se ve staré budově scházel.
Zjistila jsem, že každý z nich měl svoje pohnutky a zvyky.
Co se týče A-yi a C-ty, postupně mě oba začali jistým způsobem iritovat, každý z jiného důvodu.

-A pak, jednoho dne, po škole, v té staré budově, co vždycky.



"……Oh."
"……Ale ale."
Když jsem vešla do té obvyklé třídy, abych tam počkala na B-ko, narazila jsem na C-tu.
"Ahoj, D-ne-chan, dneska jsi tu poměrně brzo, že?"
C-ta promluvil se svým obvyklým úsměvem.
Cítila jsem, jak míra mojí podrážděnosti stoupá.
"Ehh, to protože jsem s tebou chtěla mluvit."
Zazubila jsem se a podívala jsem se na něj.
Fufufu, vypadal tak zmateně.


"……Promiň, ale chceš mluvit se mnou…….ne s B-ko?"

"Eh? Samozřejmě, že bych moc ráda mluvila s B-ko-chan, ale taky bych si ráda popovídala s tebou."
"……Aha. O co jde?"
Pokračovala jsem se záludným úsměvem na rtech.
"Já…….myslím si, že jsme si my dva celkem podobní."
"Hm? Co máš na mysli? Ať nad tím přemýšlím, jak chci, jsi si určitě víc podobná s A-you."
"Ale jenom na povrchu, ne snad?"
"…….?"
Pozvedla jsem bradu, přenesla jsem váhu z jedné nohy na druhou a mluvila jsem dál.

"…….Oba máme někoho, bez koho nemůžeme žít."
"……O čem to mluvíš……?"
"Ve skutečnosti moc dobře rozumíš tomu, co říkám. Moc dobře chápeš, že jsi sám o sobě jenom prázdnou existencí. Kdyby sis nějak neomluvil potřebu setrvat v něčím srdci, ani bys nedokázal žít. Ve skutečnosti jenom nicotně, bezmocně…"
"D-ne-chan? Co to říkáš-!"
"Sice se známe jenom velmi krátkou dobu, ale dívat se na tebe mě neskutečně irituje. Je to jako bych… se dívala do zrcadla. I když to na první pohled vypadá, že jsme naprosto rozdílní. Ty sis toho už taky všiml, že ano? Představil sis, co by se stalo, kdyby tě jednoho dne přestal potřebovat. Ne, je možné, že už tě nepotřebuje ani teď a ty akorát nemáš dost odvahy na to přesvědčit se o tom. A tvůj vlastní-"
"-Zmlkni."
C-ta promluvil hlubokým hlasem, zněl úplně jinak, než jsem byla zvyklá.
"……Ufufu, to byl jen vtip. Myslím si, že bych se s tebou i přesto chtěla spřátelit. Možná nemáš stejné záměry jako já, ale jelikož nám to oběma přinese jisté výhody, není to něco, co bys nedokázal pochopit, nebo se pletu?"

C-ta na mě vrhal nenávistný pohled a najednou jsme zaslechli zvuk.

"……Eh? C-to."
"Áá, D-ne. Dneska jsi tu poměrně brzo, že? Co to děláte?"
Za námi vedle sebe stáli A-ya s B-ko.
"B-ko-chan! Ufufu, jenom jsme si tu se C-tou o něčem povídali."
"Vážně?"
"Vážně! Že je to tak, C-to?"
Pronesla jsem a s úsměvem jsem se ohlédla na C-tu.
"…….C-to?"
"…………Ahh, jasně, jenom jsme si povídali."
C-ta odpověděl se svým obvyklým úsměvem.
Po našem rozhovoru jsem si poprvé v životě uvědomila, že jsem byla ve své podstatě člověk plný záště.
Bavilo mě najít slabosti ostatních a pak si pohrát s tím nejcitlivějším nervem.
Všimla jsem si, že stačilo, abyste nahlas začali mluvit o věcech, které by ostatní radši nezmiňovali, a lidé vypěnili.
Bylo mi úplně jedno, co si o mě všichni kromě B-ko myslí.
Uvědomila jsem si tuhle skutečnost jako něco, co už jsem nemohla dál popírat, a ačkoli to byly moje vlastní myšlenky, zároveň mě hlodal pocit, že jsou to myšlenky cizí, a to mě děsilo.

*

Jeden další den jsem sama vyšla nahoru na střechu, opřela jsem se o stěnu školní budovy a odpočívala jsem ve stínu.
Dneska bylo bohužel zrovna zataženo, ale jistým způsobem to mělo svoje vlastní kouzlo.
Když jsem si říkala, že by se měla každou chvíli ukázat, zaslechla jsem, jak někdo otevírá dveře na střechu, a jak se jeho kroky blíží ke mně.

"B-ko-chan~"
"……Já to věděla, zase jsi tady…"
"Eh~ To je jenom náhoda~"
B-ko si povzdechla a zakroutila hlavou, ale vzápětí a usmála a posadila se vedle mě.

"Ale, víš, normálně se mi málokdy naskytne příležitost popovídat si s B-ko-chan, takže jsem ráda, že jsme obě tady."
"A proč se mnou normálně nemluvíš?"
"…Protože je kolem tebe vždycky hrozná spousta lidí……"
"Hm~ …… No, v tom máš asi pravdu~……"

Fanynky… ačkoli bych jim tak přímo neříkala, kolem B-ko vždycky kroužila skupinka lidí.
Jelikož jsem ani nechodila do stejné třídy jako ona, neměla jsem možnost jenom tak se zvednout a jít si s ní pomluvit.
"Neměla by ses tím tak trápit, víš?"
"Já vím. Ale mám B-ko-chan vážně moc ráda, takže jsem šťastná, že s tebou můžu mluvit aspoň na chviličku."
Řekla jsem a usmála jsem se.
B-ko se stydlivě zasmála a obrátila svůj pohled k nebi, které vysílalo varovné signály, jako kdyby mělo začít pršet.
Když přišlo na moje neskrývané poklony, nejdřív braly B-ko vítr z plachet, ale ať už to bylo kvůli tomu, že to se mnou prostě vzdala, nebo kvůli tomu, že je brala jenom jako vtip, přestala na ně jakkoli slovně reagovat.
Vztah, který jsme teď spolu měly, mi na jednu stranu dělal radost, a zároveň jsem z něj byla i smutná.

"Slyšela jsem, že má prý B-ko dvojnici."
Najednou se kdesi z druhé strany střechy ozval čísi hlas.
Místo, na kterém jsme seděly, bylo od okolí oddělené a navíc bylo skryté ve stínu malé budovy, takže na nás majitel hlasu nemohl vidět.
"Co tím myslíš, dvojnici?"
"Jako, když je B-ko doma, tak se její dvojnice courá po venku a tak?"
"Eh? Cože? To má být něco jako paranormální jev?"
"Nemám tušení. Ale, víš, B-ko je slušná holka, takže možná se její potlačované pocity nahromadily a…"
"Nahromadily? Cože?!"
"Ahaha, vždyť víš, jak to myslím! Pocity jako 'Chci jít dneska večer ven~' a tak."
"Vůbec nechápu o čem to mluvíš~"
"Ale já jsem slyšela, že jsou lidi, kteří ji fakt jako viděli~…"

-Okamžitě mě napadlo, že tohle byla A-yova práce.
Nejenom kvůli tomu, že to byla pomluva, ale navíc byla zkombinovaná s rysy nadpřirozena, takže nebylo o jeho vině pochyb.
Zdálo se, že myšlenky B-ko se ubíraly stejným směrem.
"Jak se opovažuje…"
"Ufufu…… B-ko je rozkošná i když je naštvaná."
"… Po škole hned půjdu tam, co vždycky."
"Rozumím."
Jak čas signalizoval konec obědové pauzy, nebe znovu potemnělo, a padající déšť obklopil celou školu šumem.

*
--Po škole jsem se sešla s B-ko a hned jsme se společně přesunuly do staré školní budovy.
Když jsme vystoupaly do druhého patra a otevřely jsme dveře třídy, kde kdysi probíhala výuka hudební výchovy, zjistily jsme, že tam nejsme první.
"Ale? Dneska vypadáš vážně naštvaně."
Byl to C-ta. Podíval se na mě a jeho úsměv na vteřinu povadl, ale nezdálo se, že by si B-ko čehokoli všimla.
"…Nemohl bys s tím svým kamarádem něco udělat?"
Odložily jsme si s B-ko tašky a sedly jsme si tam, co vždycky.
"Ahh, jde o tu nejnovější historku? Není to učiněná dokonalost? A-ya je talentovaný jako vždycky."
"…….Proč, ty……"
B-ko se začala pomalu blížit k C-tovi, když ji najednou vyrušil zvuk otevíraných dveří.
"……Čau."
-Byl to A-ya.
"Ne, žádný čau. Je mi celkem fuk, co to máš za divný zájmy, ale mohl bys laskavě přestat používat lidi ke svému pobavení?"
"…O čem to mluvíš?"
"Přestaň předstírat, že nevíš, o co jde!"
B-ko se zoufale snažila potlačit svůj vztek a naštvaně zírala na A-yu.
"No tak, přestaň nazývat komára velbloudem. Měl to být jenom menší vtip."
"…Ty jeden…"
"Měla by ses trochu kontrolovat. Kdyby tě teď někdo viděl, považoval by tě za tvoji dvojnici."
"Myslím to vážně. Jestli hned teď nezmlkneš…"
"-Podle mě je super, že má B-ko dvojí náturu."
Ve chvíli, kdy se B-ko chystala chytit A-yu pod krkem, jsem s co největší radostí zvolala právě tato slova.
"Dvojí náturu… Říkáš to, jako kdybych snad měla rozpolcenou osobnost."
"Vlastně… Už jsi na tom tak, že by to tak klidně mohlo být?"
Zdálo se, že se můj pokus setkal s úspěchem a B-ko se znovu posadila na místo, kde předtím seděla.
"Pffft, jako obvykle, B-ko má pro D-ne slabost, co?"
"Á, zmlkni."
C-ta mluvil dál, jako by se do B-ko navážel.

"Není to tak, že by A-ya jen tak bezdůvodně lhal, nemyslíš?"
"Správně, navíc se to dokonale hodí k aktivitám našeho klubu."
"…Klubu? Vážně tomu tak můžeme říkat?"

-Měla pravdu, opravdu jsme nedělali nic velkolepého.
Ale A-yův objev vdechl našim mimoškolním aktivitám nový život.
-Objevil totiž "deset let starý deník".
Šlo o výměnný deník, do kterého před deseti lety psala skupinka studentů, která se kdysi scházela na stejném místě a za stejným účelem, jako my.
V jejich deníku byla zapsána velká spousta příběhů, které jsme nikdy neslyšeli, což nás naplňovalo vzrušením.
Mezi těmi příběhy byla zmínka i o "Knize a Záložce Smrti", o dvou legendách, které se šířily jen na naší škole.
Partička, co si psala tenhle deník, se k těmto dvěma předmětům dostala a… ---pak všichni do jednoho zemřeli.
Do A-yova objevu jsme se scházeli jenom jednou týdně, někdy ani to ne, ale v poslední době se tu někdo objevil skoro každý den.
Před několika dny se dokonce někteří z nás pokusili o Kokkuri-san, jak se psalo v deníku.
Když to tehdy zkoušeli, zrovna jsem tu nebyla, ale někdy v průběhu rituálu je prý všechny zasáhl zvláštní pocit a byli nuceni přestat.
Dnes jsme se tu ale sešli všichni.
"Mimochodem, v poslední době jsem na něco dost myslel."
A-ya z ničeho nic prolomil ticho.
"Může to sice být jenom moje představivost, ale možná jde o nějaký nadpřirozený jev."
"…Nadpřirozený jev?"
Najednou zavrzala židle - B-ko se otočila, aby se dívala přímo na A-yu.
"Správně. V poslední době pokaždé, když ráno vstanu, na sobě cítím něčí pohled."
"A víš určitě… že to třeba není jenom tvoje rodina?"
"Moji rodiče odchází ráno do práce dávno přede mnou, takže to nemůžou být oni."
"Takže je to jako by tě někdo sledoval z venku?"
"To není ono… Jak to popsat- je to jako by za mnou někdo stál a upřeně se na mě díval, ale když se otočím, nikdo tam není. V poslední době se to děje dost často."
"…Hmm."
"Možná je to něco jako 'zashiki warashi'…"
"Kdyby to byla Mearry-san, dostával bys spíš zvláštní telefonáty, ne?"
"V poslední době údajně Mearry-san používá i esemesky."
"Hmmmm…"
Aya se nadechnul a pokračoval.
"Je ještě jedna věc, o které jsem uvažoval."
"O čem?"
"Před nedávnem jsme zkoušeli Kokkuri-san, že? My tři: B-ko, C-ta a já…"
"Takže?"
"Hned další den jsem začal mít pocit, že mě někdo sleduje. Tak jsem si říkal… že to má třeba co dělat se 'Záložkou Smrti'."
"…"
"…"
"…"
"…"

A po těch náhlých slovech A-ya pokračoval dál.

"……Každopádně, náš poslední pokus o Kokkuri-san selhal."
"Selhal……?"
"Nepodařilo se nám získat ani Knihu, ani Záložku Smrti, nebo se snad pletu?"
"……Je pravda, že jsme nepostupovali přesně podle pravidel, ale……."
Ve třídě zavládlo ticho.
Čekala jsem na jeho další slova a byla jsem si jistá, že mě naplní podrážděností.

"……Měli bychom to zkusit ještě jednou."







 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama