Re: Zmeškaný hovor II (část druhá)

7. srpna 2016 v 21:19 | Aelynn |  ShuuenPro

Uplynulo pár dní.
Zrovna jsme s A-you byli na cestě do staré školní budovy jako obvykle.
D-ne si myslí, že jsem na A-yovi závislý. Ale plete se! Tak to vůbec není! To A-ya je závislý na mně. Tak to přece vždycky bylo, ne snad? To já jsem A-yu zachránil. Kdybych mu nepomáhal, teď by byl A-ya určitě…… určitě co? Kdybych tu pro něj nebyl, co by se s A-you stalo? Byl by ve třídě úplně sám? Změnilo by se něco? Chtěl A-ya vůbec moji pomoc? Ne, o to nejde. Tehdy mi přece poděkoval, nebo ne! A-ya moji snahu oceňuje!! Správně, není o tom pochyb.



"--……to? C-to?"
"……Ahh, promiň."
"……Jsi v pořádku? Není ti dobře?"
"Ne, jen jsem se na chvíli zamyslel, vůbec nic mi není."
"……Opravdu?"
"Opravdu."
A-ya mě chvíli pozorně studoval.
I když měl na tváři svůj obvyklý výraz, který neprozrazoval jakoukoli známku citu, za moment mi to došlo.
A-ya se znovu dostal k další strašidelné historce. Někdo hluboko v jeho očích se zračilo nehynoucí nadšení.
"……Takže jak dneska bylo?"
Koutky A-yových úst se lehce zvedly a začal zaujatě mluvit.
"Správně……! C-to, víš o té nevysvětlitelné sérii vražd, která se odehrála ve staré školní budově, že? Ve skutečnosti jsem tam včera našel deník, ze kterého by se mohla vyklubat důležitá stopa! I když jsem se ještě nepodíval, co se v něm vlastně píše-…….."

Jak jsem říkal. A-ya byl takový už od malička. Vždycky, když na něco přišel, hned se mi s tím běžel pochlubit jako prvnímu. Sice v podstatě nikdy neměnil výrazy, ale já jsem ten obličej, který udělal pokaždé, když mi chtěl něco říct, moc dobře znal. Vždycky jsem poslouchal jeho příběhy a pak jsem mu sdělil svůj názor. Nakonec jsem pokaždé řekl "Páni, to zní vážně zajímavě, A-yo!".
I když byl A-ya normálně tichý, vždycky když se rozpovídal o podobných věcech, začal mluvit vážně rychle a hlasitost jeho hlasu se mírně zvýšila.

Tohle je můj starý známý A-ya.
Nic se nezmění.
Nic se nezměnilo.

"Hehh, to zní dost zajímavě!"
"Že? Už jsem o tom mluvil s B-ko, ale nevypadala, že by ji to nějak zaujalo. Každopádně, dneska to všichni dohromady prověříme-"

-Co to řekl?

……On už to probral s B-ko?

I přesto, že až doteď mluvil nejdřív se mnou i o sebemenších hloupostech?

Tak počkat. Nebude s takovou nemožné ujistit se o tom, že A-ya neříká něco, co by neměl? Proč udělal něco tak sobeckého bez mého svolení? A když už to musel udělat, proč si k tomu musel vybrat zrovna B-ko? Kdy se spolu tak sblížili? A proč mi na tom vlastně tak záleží? Neodpovídá moje chování tomu, co řekla D-ne? Já……..závislý na A-yovi? To není možné, tak to není. Tak to není…….!

Co se stalo potom, si nevzpomínám. Ne, vlastně si to pamatuju, ale bylo to jako bych se jen díval na svět, který se mnou neměl nic společného. Na povrchu jsem se tvářil, jako by se nic nedělo, a myslel jsem na jiné věci. Jenom moje pocity byly jiné, než by měly být.

Bylo to jako bych četl nějakou knihu.

Podle mých vzpomínek, ke kterým jsem ztratil veškerou citovou vazbu, jsem se vrátil s A-you do třídy, kde jsme pak četli zápisky z toho deníku, co A-ya našel. Byly v něm zapsány příběhy, o kterých jsme nikdy předtím neslyšeli, a informace o "Záložce Smrti", což vyvolalo zájem i v ostatních, nejenom v A-yovi.

Uběhla nějaká doba.
I když jsme měli jít s A-you společně domů, z nějakého důvodu jsem si od chvíle, kdy jsme se s ostatními ve škole rozešli, vůbec nic nepamatoval.
Dřív, než jsem si to stačil uvědomit, byl jsem doma.
A potopený v myšlenkách na toho plyšáka, co jsem A-yovi kdysi dal, jsem usnul.

Stalo se to asi o týden později.
Znovu jsem seděl v té staré známé třídě.
Hrál jsem si s telefonem, zabíjel jsem čas a myslel na všechno možné, když jsem zaslechl zvuk otevírání dveří.
Za nimi stála B-ko společně s D-ne.
B-ko se podívala se mým směrem, aby se přesvědčila, že jsem to já.
"Ale? Dneska vypadáš vážně naštvaně."
Odpověděl jsem se svým obvyklým přihlouplým úsměvem.
Byl jsem ještě klidnější než obvykle.
"…Nemohl bys s tím svým kamarádem něco udělat?"
B-ko a D-ne si odložily tašky a posadily se tam, co obvykle.
"Ahh, jde o tu nejnovější historku? Není to učiněná dokonalost? A-ya je talentovaný jako vždycky."
"…….Proč, ty……"
B-ko se ke mně pomalu začala přibližovat, když se najednou ozval zvuk otevírání dveří.
"……Čau."
-Byl to A-ya.
"Ne, žádný čau. Je mi celkem fuk, co to máš za divný zájmy, ale mohl bys laskavě přestat používat lidi ke svému pobavení?"
"…O čem to mluvíš?"
"Přestaň předstírat, že nevíš, o co jde!"
B-ko naštvaně zírala na A-yu a začala k němu pomalými kroky přistupovat.
"No tak, přestaň nazývat komára velbloudem. Měl to být jenom menší vtip."
"…Ty jeden…"
"Měla by ses trochu kontrolovat. Kdyby tě teď někdo viděl, považoval by tě za tvoji dvojnici."
"Myslím to vážně. Jestli hned teď nezmlkneš…"
"-Podle mě je super, že má B-ko dvojí náturu."
D-ne promluvila zrovna v momentě, kdy se B-ko chystala chytit A-yu pod krkem.
"Dvojí náturu… Říkáš to, jako kdybych snad měla rozpolcenou osobnost."
"Vlastně… Už jsi na tom tak, že by to tak klidně mohlo být?"
D-ne prohodila svá absurdní slova s úsměvem, který byl zcela očividně pouhou ozdobou.
Od té konverzace, která se mezi námi před nedávnem odehrála, jsem si nemohl pomoct, a začal jsem za vším, co dělala, hledat postranní úmysly. Zároveň jsem se ale kdesi uvnitř smál při pomyšlení na to, jak hrozně se D-ne snažila předstírat, že je dobrý člověk.
"Pffft, jako obvykle, B-ko má pro D-ne slabost, co?"
"Á, zmlkni."

Promluvil jsem na B-ko a naoko jsem si z ní dělal legraci.
"Není to tak, že by A-ya jen tak bezdůvodně lhal, nemyslíš?"
"Správně, navíc se to dokonale hodí k aktivitám našeho klubu."
"…Klubu? Vážně tomu tak můžeme říkat?"

-Měla pravdu, opravdu jsme nedělali nic velkolepého.
Ale A-yův objev vdechl našim mimoškolním aktivitám nový život.
Předtím jsme se scházeli jenom tak jednou týdně, někdy vůbec ne, ale v poslední době jsme spolu trávili čas každý den, jako by nás do téhle staré budovy něco táhlo.
Pravda je taková, že jsme před pár dny vyzkoušeli Kokkuri-san podle instrukcí, které byly popsané v tom deníku.
Tehdy jsme tu byli jenom já, A-ya a B-ko a z nějakého důvodu jsme dostali chuť to zkusit, jenomže ve chvíli, kdy jsme začali, nás všechny zasáhl pocit, jako by nám přejel mráz po zádech a přemoženi strachem jsme museli rituál předčasně ukončit.

Dneska byla ale naše skupinka v kompletním počtu.
"Mimochodem, v poslední době jsem na něco dost myslel."
A-ya z ničeho nic prolomil ticho.
"Může to sice být jenom moje představivost, ale možná jde o nějaký nadpřirozený jev."
"…Nadpřirozený jev?"
B-ko vstala a otočila svoji židli tak, že se dívala přímo na A-yu.
"Správně. V poslední době pokaždé, když ráno vstanu, na sobě cítím něčí pohled."
"A víš určitě… že to třeba není jenom tvoje rodina?"
"Moji rodiče odchází ráno do práce dávno přede mnou, takže to nemůžou být oni."
"Takže je to jako by tě někdo sledoval z venku?"
"To není ono… Jak to popsat- je to jako by za mnou někdo stál a upřeně se na mě díval, ale když se otočím, nikdo tam není. V poslední době se to děje dost často."
"…Hmm."
"Možná je to něco jako 'zashiki warashi'…"
"Kdyby to byla Mearry-san, dostával bys spíš zvláštní telefonáty, ne?"
"V poslední době údajně Mearry-san používá i esemesky."
"Hmmmm…"
Aya se nadechnul a pokračoval.
"Je ještě jedna věc, o které jsem uvažoval."
"O čem?"
"Před nedávnem jsme zkoušeli Kokkuri-san, že? My tři: B-ko, C-ta a já…"
"Takže?"
"Hned další den jsem začal mít pocit, že mě někdo sleduje. Tak jsem si říkal… že to má třeba co dělat se 'Záložkou Smrti'."
"…"
"…"
"…"
"…"

-Cítí na sobě čísi pohled, hmm.
Oba A-yovi rodiče skutečně odchází do práce nezvykle brzo, takže když vstává do školy, je v domě úplně sám.
Jenomže to, o čem mluví--……

"……Každopádně, náš poslední pokus o Kokkuri-san selhal."
A-ya najednou pokračoval.
"Selhal……?"
"Nepodařilo se nám získat ani Knihu, ani Záložku Smrti, nebo se snad pletu?"
"……Je pravda, že jsme nepostupovali přesně podle pravidel, ale……."
Ve třídě zavládlo ticho.
Zatímco jsem napjatě očekával jeho další slova, říkal jsem si, že něco takového je A-yovi podobné.

"……Měli bychom to zkusit ještě jednou."

*

Takže jsme začali s rituálem Kokkuri-san přesně podle instrukcí zapsaných v deníku ve snaze získat Záložku Smrti.
"Teď budeme po směru hodinových ručiček odpovídat na otázky. Začneme u mě."
"…….Tak dobře, měl včera A-ya k večeři maso?"
"……Co to má být za otázku?"
"…Je to jediná věc, která mě teď na místě napadla."
"Á, hýbe se to."
"…….Ukazuje to na ano…… Cos včera jedl?"
"Měl jsem hamburger……"
"Hamburger, hmm~ Hamburgery u A-yi jsou nejlepší, chtěl bych si je zase někdy dát…"
Zašeptal jsem při vzpomínce na dětství.
Dál jsme se střídali a pokračovali v rituálu Kokkuri-san až do chvíle, kdy byla řada na mě.
Teď jsem měl já odpovídat na otázku.
"Další je…….C-ta, hmm. Na co se zeptat…"
"Erm, a co třeba tohle?"
Řekl jsem a podíval jsem se na A-yu.
"……Plyšák, co jsem měl v dětství, byl tučňák."
"Eh?"
"O čem to mluvíš?"
"……Á, pohnulo se to."
Odpověď Kokkuri-san zněla "ne".
"C-to, co to má……?"
"Nemůžeme s jistotou vědět, jestli má Kokkuri-san pravdu nebo ne. Tak mě napadlo použít otázku, na kterou zná odpověď i A-ya. A-yo, ten plyšák, co to bylo za zvíře…… víš, o čem mluvím, ne?"
"…………"
A-ya se na chvíli zamyslel a pak odpověděl.
"……Byl to králík."
…………!
"……Asi."
-…………Asi?

Zadrž na chviličku, A-yo. Ta hračka je pro tebe přece moc důležitá, ne? Tak proč zníš tak nejistě? "Asi"?
Není možné, že by snad A-ya, dřív než jsem si toho stačil všimnout……

--BZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZT!!!!

"--"

Z ničeho nic se stará televize, která byla umístěná v rohu třídy, rozzářila a začala vydávat podivný chrčivý zvuk.

"Co?"
"Kyaaaaaaa!"
"……To snad…!"
"…………"

「―Hra s jedním zrádcem, "liškou", začala.」

Pokojem se rozezněl robotický hlas.
Jako by mi někdo přímo do mozku vléval nepříjemný zvuk.

「Jestli si přejete uniknout, pozorně poslouchejte následující pokyny a snažte se dosáhnout konce hry.
-Snad si všichni zúčastnění užijí osvěžující Hru Smrti.」

1) K ukončení hry musí být "liška" zabita.
2) Pokud se ostatním hráčům nepodaří "lišku" naleznout, všichni ostatní zemřou.
3) Při hledání "lišky" musí být splněny požadavky Kokkuri-san.
4) Požadavky Kokkuri-san budou hráčům zaslány prostřednictvím dopisu.
5) Na splnění požadavků bude hráčům udělen týdenní časový limit.
6) Pokud se hráč rozhodne požadavek Kokkuri-san ignorovat, zemře.
7) Ukáže-li hráč dopis s požadavky někomu, kdo není součástí hry, daná osoba zemře.
8) Dokud se hráčům nepodaří dosáhnout konce hry, nemůžou nijak uniknout.

Význam těch lhostejně pronesených slov, kterým jsem plně nerozuměl, začal pomalu dráždit můj mozek.
--Zabít? ZABÍT? Zemře? ZEMŘE?
Hra? Zrádce? Liška?
Co to má znamenat…….?

Chtěl jsem se tomu jenom zasmát a považovat to za hloupý vtip, ale tenhle ohromující strach mi, ne, vlastně nejen mně, ale nám všem říkal, že tohle žádná legrace není.

"………h"
--BZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZT!!!!

Když ten hlas konečně uhasl, třídu znovu naplnil ten samý intenzivní zvuk co předtím.
Tvář člověka na televizní obrazovce byla pokroucená, jako by ani nepatřila někomu z tohoto světa, a neustále se na ní střídalo pobavení, znepokojení, smutek a hněv.

-A pak nastalo ticho.

"……Co to……b-bylo……?"
"……Nemám tušení."
"……Liška? Zrádce……?"
"………"

Všichni jsme ve stejnou chvíli zmlkli a podívali se na sebe. Ve spoře osvětlené místnosti tváře nás všech zbledly.
A i když uplynula neuvěřitelně dlouhá doba…… která ale v realitě mohla trvat méně než minutu…… ticho pokračovalo. Po tom, co někdo navrhl, že bychom už pro dnešek měli jít domů, jsme se všichni rozešli a opustili jsme školu.


Nakonec jsme se s A-you společně odebrali domů, ale ani jeden z nás neřekl za celou cestu jediné slovo.
Když jsem dorazil k sobě, hned jsem zamířil do svého pokoje a zapnul jsem svůj počítač.
Za moment se na mojí obrazovce zjevil ten starý známý obraz.

-Před sebou jsem viděl postavu A-yi, s kterým jsem se před minutou rozloučil.

Původně jsem to z části myslel jenom jako vtip.
Začalo to tím, že jsem do jedné malé kapsičky v A-yově tašce schoval mikrofon tak drobný, že si ho nikdo nemohl všimnout.
Tenhle můj takzvaný zájem o sledování životů ostatních se zrodil pro A-yovo dobro, a postupně začal nabírat na intenzitě.
Protože si byly naše rodiny blízké, věděl jsem už pěkně dlouhou dobu, kde schovává A-yova rodina náhradní klíč.
Mezi věcmi, které jsem v jeho domě našel, nebylo nic podezřelého.
Přesně tak to je! Všechno tohle dělám proto, že jsem A-yův jediný a nejlepší přítel!

S podobným pocitem v srdci jsem si obstaral skrytou kameru, kterou jsem umístil v jeho pokoji, a začal jsem A-yu monitorovat. Cítí něčí pohled, hmm.
Když se A-ya vrátil k sobě do pokoje, zkroutil se na posteli do pozice plodu, obejmul svoje kolena a třesoucíma se rukama si zakryl tělo dekou. Několikrát se ještě odkryl, zkontroloval svoje okolí a zapnul a vypnul televizi.
Upřímně řečeno, já sám jsem se už nějakou dobu třásl a nemohl jsem s tím přestat.
Zatímco jsem dál sledoval A-yu, šeptal jsem si sám pro sebe uklidňující slova a snažil jsem se zachovat si chladnou hlavu.

"Co ty bys…….beze mě dělal, A-yo."
"Kdybys to chtěl udělat, řekl bys mi o tom, že?"
"Není to možné, něco takového se……."

Správně, když jsem se nad tím klidně zamyslel, došel jsem k závěru, že přece není možné, aby se něco takového doopravdy stalo.
Umírání a zabíjení…… copak by někdo z nás mohl něco takového udělat? Kromě toho, i kdyby to snad přece jenom byla realita, dokud se před námi neobjeví Kniha a Záložka Smrti, nic se neděje! Přesně tak to je, že? Navíc, když se nám podaří najít zrádce, nikdo nebude muset zemřít……
Musím to udělat, protože jedině já můžu ochránit A-yu.

……Ačkoli, upřímně řečeno, moje psychická vyčerpanost začíná dosahovat vrcholu.
Vypnul jsem počítač a se záměrem jít si lehnout jsem vstal od stolu.
-Když jsem se otočil-…

"Áááááááááááá!!"

Na mé posteli ležel předmět, který jsem nikdy předtím neviděl.
Byla to staře vypadající knížka, ve které byla zastrčená záložka.
Husí kůže, která v tu chvíli pokrývala celé mé tělo, mi říkala, že-
-Ta věc byla pravá.
Co má tohle znamenat?! Co to má ksakru znamenat?! Kromě toho, proč jsem ji já dostal první?!
Kdo by si pomyslel, že něco takového, že něco takového opravdu existuje……!
Děsí mě to! Děsí! Co mám dělat! Co mám dělat?! Tak co mám proboha dělat?!

Tlukot mého srdce se výrazně zrychlil.
Snažil jsem postavit na svoje třesoucí se nohy, a co nejopatrněji jsem knihu uchopil tak, aby se nerozevřela.
Nejdřív se toho nějak musím zbavit……

Prozatím jsem se ji rozhodl schovat do své školní tašky a přesně tak, jak to udělal před chvílí A-ya, jsem si zalezl pod peřinu, obejmul svá kolena a zavřel oči. Všiml jsem si, že mi zvoní telefon, ale rozhodl jsem se to ignorovat a po chvíli jsem usnul.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama