Re: Zmeškaný hovor I

7. srpna 2016 v 21:13 | Aelynn |  ShuuenPro

"Co ty bys beze mě dělal, A-yo."

-Moje vzpomínky z dětství.
Všechen čas jsem trávil s A-you, který bydlel nedaleko.
I když říkám, že jsme byli pořád spolu, naši rodiče se přátelili, takže jsme neměli moc na výběr a jednoduše jsme si spolu hrát museli.
Z nějakého důvodu jsem nikdy nedovedl odhadnout, na co A-ya myslí.




Domnívám se, že už od malička neuměl moc dobře komunikovat s ostatními.
Ne, možná to tak jenom vypadalo z mého úhlu pohledu.
"Měl bys to říct radši takhle."
"Když s někým mluvíš o něčem takovém, měl by ses při tom usmívat."
Už když jsem byl ještě dítě, měl jsem talent na to získat si oblibu u dospělých a věděl jsem, jak to zařídit, abych si člověk nevytvořil žádné nepřátele, takže jsem si nemohl pomoct a postupně mě A-yovo chování začalo zajímat.
Ze začátku jsem se o A-yu staral jenom tak z nudy.
"A-ya to neumí dát najevo, ale ve skutečnosti má vážně velkou radost!"
"A-ya se jenom stydí, to je všechno."
Díky tomu nakonec A-ya kolem sebe neměl žádné nepřátele a já jsem si pak připadal jako hrdina.
"Co ty bys beze mě dělal, A-yo."
Beze mě by byl A-ya k ničemu.
To já jsem A-yu - svého kamaráda - zachránil.

Cítil jsem z toho zvláštní pocit jakéhosi naplnění.
Až do té doby mě nikdy nenapadlo, že vědět, že vás někdo potřebuje, by mohl být tak úžasný pocit.
A-ya mi sice nikdy svou vděčnost nedával najevo, ale tehdy jsem to jenom přijal s tím, že to je jedna z jeho slabých stránek a věřil jsem, že beze mě nic nezmůže. Nikdy jsem o tom nepochyboval.

Neschopný A-ya a já, hrdina.
Zatímco jsem A-yu zachraňoval, stál jsem po jeho boku se spokojeným úsměvem na rtech.
Nikdy předtím bych si nepomyslel, že procházet životem je něco tak snadného.
Bylo to prosté. Aniž bych si to uvědomil, moje úsměvy mé pocity prozrazovaly.

-Jenomže jsem nebyl dokonalý hrdina a někde jsem udělal chybu.

Když jsme byli v šesté třídě, pár mých spolužáků ke mně přišlo na přespání.
Samozřejmě dorazil i A-ya.

Zatímco jsem se jako obvykle snažil A-yovi pomoct účastnit se konverzace a mimo jiné jsem si užíval her, byl jsem si jistý, že všechno probíhalo bez problémů.
Jenomže jeden kluk, který ve třídě zastával roli šikanátora, u mě v pokoji v jednu chvíli objevil plyšovou hračku.
Byl to plyšový králík a vypadal jako něco, s čím by si normálně hrály holky.
Byla to hračka, na které se už podepsaly jizvy času a kterou jsem dostal od rodičů, když jsem byl ještě hodně malý.
Ve skutečnosti jsem ji měl i po mnoha letech stále pohozenou na posteli.
A, upřímně řečeno, čas od času jsem si s tím králíkem ještě povídal, i když jsem s ním už nespával.

Okamžitě jsem si pomyslel, "Zatraceně!"
Ten kluk mi vždycky připadal jako spratek a měl jsem špatný pocit, že z toho nevzejde nic dobrého.
A moje tušení se ukázalo být opodstatněné, protože z toho hned udělal povyk.

"Uwah! C-to! Proč máš něco tak holčičího? Nemáš žádnou ségru, takže tohle musí být tvoje, že jo?!"

Po celém těle se mi rozlil ledově chladný pot a zoufale jsem se snažil vymyslet nějakou lež, kterou bych jeho hypotézu vyvrátil.
Věděl jsem, že i kvůli takovéto maličkosti se o mně do zítřka po škole rozšíří pomluvy. Tomu jsem se musel za každou cenu vyhnout.
Chyba! Chyba! Největší chyba mého života!!

"……Ten plyšák je můj, takže……"

Moje uši odmítaly přijmout slova, která kdosi z čista jasna vyslovil.
Když jsem se otočil po směru toho hlasu, stál za mnou A-ya se svým obvyklým neměnným výrazem.

"Ten plyšák……je můj……tak……mi ho vrať."
"Co dělají tvoje hračky u C-ty doma?"
"Bydlím kousek odsud, takže……když jsem tady byl naposledy, zapomněl jsem si ho tady……"
"……Hmmm."

Náš spolužák ztratil zájem o věc a podal toho plyšáka A-yovi.
Oddechl jsem si úlevou a ve stejnou chvíli mě zasáhl komplikovaný pocit.
-Co si to A-ya jenom myslel?!

Že by se celou tu dobu pokoušel najít způsob, jak se mi pomstít?
Tohle bylo špatný. Hodně špatný!
Až do té chvíle jsem vždycky zachraňoval A-yu a to mě naplňovalo.
Nemohl jsem ustát představu, že by se naše role prohodily!

Ten den jsem kvůli starostem o A-yu nemohl spát.
Když naši spolužáci další ráno odešli, zůstali jsme s A-you v pokoji sami.
"…………"
Neměl jsem tušení, co bych měl říct.
Když jsem se nad tím v tu chvíli zamyslel, došlo mi, že jsem nikdy dřív nepřemýšlel o tom, co si o mně A-ya myslí.
Na co myslíš?
Proč jsi to udělal, proč jsi mi pomohl?!
"……Já……."
"……!"
První promluvil A-ya.
Slova, která řekl, byla to poslední, co bych čekal.

"……Díky za všechno."
"……!"

Když jsem jeho slova uslyšel, nejspíš se mi na tváři objevil hodně zvláštní výraz.
Horní polovina mého obličeje vypadala překvapeně, zatímco spodní byla zkřivená radostí a za chvíli celou mou tvář zahalil výraz štěstí.

Takže A-ya si mě nakonec přece jenom vážil!
Vážil si všeho, co jsem pro něho dělal! Každičký den!
Protože nikdy nedával najevo své emoce, několikrát jsem si říkal, že si toho ani nevšiml.
Nejen to! Byly časy, kdy jsem se dokonce bál, že mu snad vadím!
-Ale pletl jsem se!
A-ya si mě vážil! Potřeboval mě! A aby mi dal najevo svůj vděk, zastal se mě!
……Ne, tak to není.
To, co včera udělal, neudělal pro mě.
Spíš to udělal sám pro sebe.
Kdyby byla moje pozice ve třídě v ohrožení, kdo by mu pomáhal?
Správně!
A-ya potřeboval, abych tu pro něho byl!
Takže jsem i nadále musel A-yovi pomáhat!

"…………Co ty bys beze mě dělal, A-yo."
Nemohl jsem setřít úsměv ze své tváře. Ani jsem se nemohl uklidnit.
"……Jasně. Promiň mi to všechno."
"To nic! Vůbec si tím nelam hlavu!"
"Dobře. Áá, jasně……tady máš."
S těmi slovy mi A-ya podal toho plyšového králíka z předchozího večera.
"…………Nech si ho."
"……Eh?"
"Toho plyšáka…dám ti ho……A-yo."
"……"
"No tak, prostě si ho vezmi! Dobře?"
"…………Dobře."

S těmi slovy si A-ya vzal plyšáka zpátky a bez jakéhokoli výrazu ho objal.
Říkal jsem si, že se k němu z nějakého zvláštního důvodu hodí.

A od toho dne, abych se ujistil, že si A-ya neudělá žádné nepřátele, a aby nikdy neměl potíže se vztahy s ostatními, jsem mu vždycky tajně pomáhal.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama