Po 27 754té (část třetí)

25. srpna 2016 v 22:47 | Aelynn |  Hakomari

Po tom, co mě odvlekla ze třídy, mě Otonashi-san posadila na zadní část motorky a hodila mi helmu. Ještě nikdy jsem nezažil jízdu tak děsivou rychlostí. Plný obav jsem se jí třesoucím se hlasem zeptal, jestli má vůbec řidičák, zatímco jsem se chytil oběma rukama jejího překvapivě tenkého pasu (no, ono to vlastně zas tak překvapivé není, když uvážím, že je to jenom normální holka, ale v mých představách byla vždycky ztělesněním absolutní spolehlivosti a jistoty). V odpovědi na mou otázku prostě bez obalu ucedila slova "Jasně, že ne."

"Mezi všemi těmi 'změnami škol' jsem měla spoustu volného času, tak jsem si tuhle dovednost jednoduše osvojila. Svůj čas využívám poměrně efektivně, nemyslíš?"

Musím uznat, že její řidičské schopnosti vůbec nejsou špatné.

Když jsem se jí zeptal, jestli se naučila něco dalšího, odpověděla mi prostým "samozřejmě". Řízení je něco, co bych očekával, ale kromě toho se věnovala různým druhům bojového umění, několika sportům, naučila se pár cizích jazyků, hrát na několik hudebních nástrojů… a tak dále. Všeobecně vzato vyzkoušela snad úplně všechny možnosti, které tato omezující 'Třída Zatracení' skýtá. Ale Otonashi-san, která zjevně mimo jiné získala téměř perfektní skóre v celonárodních testech přijetí na vysokou školu jen tak mimochodem prohlásila: "No, většinu z toho už jsem stejně uměla před všemi těmi 'změnami škol'."

Její startovní dovednosti mohly být poměrně vysoké, ale čas, který za těch 27 754 opakování prožila, je ještě šílenější. Neumím to spočítat přesně, ale dohromady by to dělalo plus mínus 76 let lidského života. Když se nad tím trošku víc zamyslím, délka jejího dosavadního života mě děsí.

"Hej, Otonashi-san. Tobě je tolik, co mě, že?"

Nejspíš kvůli mým předchozím myšlenkám jsem se začal zajímat o její fyzický věk.

"…Ne, není."

"Eh? Tak kolik ti je?"

"Na tom nezáleží, nebo snad ano?" Otonashi-san mi odpoví poměrně přešlým tónem. Možná je to pro ni choulostivé téma? No, slyšel jsem, že není slušné ptát se žen na jejich věk, takže… je dostatečně stará na to, aby se jí tato teorie týkala?

Když nad tím tak přemýšlím, není možné, aby byl někdo tak vyspělý, jako je ona, ve stejném ročníku, co já. Jenom se rozhodla stát se mojí spolužačkou, aby pro ni bylo jednoduší vklouznout do 'Třídy Zatracení'. Možná už je v tom věku, kdy se nošení školní uniformy považuje za cosplay…?

"Hoshino, jestli myslíš na něco urážlivého, shodím tě."

Chytila mě při činu, aniž by se na mě vůbec podívala. Je dost nebezpečná!

"Mimochodem, řídit motorku ses naučila při 'změnách školy', že? V tom případě tohle není tvoje motorka, že ne? Čí je? Tvého táty?"

O motorkách toho moc nevím, ale nevypadá to, že by tahle byla určená pro dívky.

"Nemám páru."

"…Eh?"

"Nemyslíš si, že je pěkně hloupé nechat motorku jen tak se válet před domem, navíc s klíčky v zapalování?"

No, hloupé to rozhodně je, ale, počkat, cože? Chce tím snad říct…

"Kromě toho, ten řetěz vyrobili tak lajdácky, že se dal naprosto jednoduše přeříznout veřejně dostupným nářadím. Je to tak pokaždé, když 'změním školu'. No, to vlastně asi ani nemusím říkat."

Radši se jí nebudu vyptávat na detaily. V nevědomosti je blaženost. Jo, vůbec netuším, o čem to vlastně mluví.



"Ale řekni, kdybys přišla o svoje vzpomínky, pak bys ztratila i to, že umíš řídit, spolu se všemi dalšími dovednostmi, co ses tady naučila, že?"

To by byla vážně škoda.

"……"

Otonashi-san mi neodpovídá.

"Otonashi-san?"

Pořád žádná odpověď. Možná-

"Taky si myslíš, že by to byla škoda?"

Možná se neučí všem těm věcem jenom proto, aby zabila čas. Dokonce i někdo jako je Otonashi-san by přece musel litovat toho, že o všechny svoje vědomosti přišel, což je taky důvod, proč nechce ztratit své vzpomínky. Nebo si to aspoň myslím.

Jenom aby v sobě vybudovala pocit, že by něčeho litovala, učila se stále novým a novým věcem.

Což mi připomíná-

I když je na to teď docela pozdě, začínám nad něčím přemýšlet.

-Proč vůbec Otonashi-san začala předstírat, že na všechno zapomněla?



Nakonec mě zavezla do nejdražšího hotelu v okolí. Ačkoli to nebyl zrovna pětihvězdičkový podnik, očividně se jednalo o místo, které by si běžný středoškolák nemohl dovolit. Otonashi-san se nechala zapsat s nacvičenou lehkostí, odmítla pomoc poslíčka, který nás chtěl zavést do pokoje, a s odhodláním postupovala dál.

Ve chvíli, kdy jsme vstoupili do pokoje, se okamžitě posadila na pohovku.

Sedl jsem si na postel a zoufale jsem se snažil potlačit nepříjemné pocity, které ve mně návštěva tak drahého hotelu vzbuzovala… vlastně, za normálních okolností by pobyt v hotelovém pokoji s dívkou měl naopak být příjemný zážitek. Ale s Otonashi-san nic podobného neplatilo. S ní všechno působilo příliš surrealistickým dojmem.

"Jsi vážně bohatá. Nebo z toho všeho aspoň mám ten pocit."

"Jestli mám peníze nebo ne je nepodstatné. Všechno, co utratím, dostanu tak jako tak při další změně školy zpět."

"…To je vlastně pravda, když to teď zmiňuješ. Takže bych klidně mohl vykoupit všechny Umaibou v nejbližším obchodě. Boží!"





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama