Po 27 754té

25. srpna 2016 v 21:36 | Aelynn |  Hakomari

Po 27 754té

Mým tělem rychle prostupuje chlad, který následuje prázdnota. I když by mě měla nicota úplně pohltit, otvírám svoje oči stejně jako každé další ráno. Protože nedovedu snést ledovou zimu, která už se touhle dobou měla rozplynout, obejmu celé své tělo a třesu se.

Zemřel jsem.

Druhého března, v jedné z nekončících repetic.

Správně, i když zemřu, 'Třída Zatracení' bude beze změny pokračovat. Jakmile jsem si tuto skutečnost uvědomil, pocítil jsem, že jsem se doopravdy stal jedním s onou prázdnotou. Vypadá to, že ten chlad v dohledné době taky nezmizí.

Nemůžu tady o moc déle zůstat, tak vstanu a odejdu do školy dřív než obvykle, aniž bych se nasnídal.



Dívám se na již důvěrně známou zamračenou oblohu. Zítra zase bude pršet. Docela by mě zajímalo, kdy znovu uvidím slunce.

Ve třídě není ani noha. No, vlastně na tom není nic překvapivého, vždyť jsem tu o hodinu dřív.

Najednou mi přijde na mysl otázka. Proč vůbec pořád ještě chodím do školy? Zažil jsem tento stejný den už tolikrát; moc dobře si to uvědomuju. Nemůžu prostě školu vynechat a všemu se tím vyhnout?

Ne… půjdu! Jasně, musím jít. Dokud jsem po fyzické stránce v pořádku, jdu do školy. To je můj každodenní život. Je to něco, co bych nikdy nechtěl změnit. Něco, co se budu za každou cenu snažit naplnit; musím si udržet svůj všední život. Je to ta jediná věc, které ještě věřím.

Ah, jasně. To je dost možná důvod, proč jsem pořád tady. Ačkoli si to nedovedu nijak logicky vysvětlit, cítím to tak.
A tak to bude, i když v téhle třídě skončím úplně sám.

"--"

Pomalu se přemístím do středu třídy. Vyškrábu se na čísi lavici, aniž bych si sundal boty. V duchu se jejímu majiteli omluvím, ale když se snažím vzpomenout si, o čí lavici se jedná, nedovedu si vybavit ani jeho tvář, ani jeho jméno. I přesto se mu chci omluvit.

Rozhlédnu se kolem sebe. Není to tak, že bych snad čekal, že to, že se tu postavím na lavici, vyvolá nějakou změnu, ale v celé třídě nikdo není.

V celé třídě nikdo není.

V celé třídě nikdo není.

"……Hmm, je mi docela zima."

Obejmu své tělo rukama.

Ozve se slabší zvuk a dveře do třídy se otevřou. Příchozí si ihned všimne, že mu tiše postávám na lavici.

"…Co to děláš, Kazu?"

Daiya se na mě zmateně podívá.

Stačí jedna normální, každodenní interakce a má tvář se uvolní.

"……Aah, díky bohu," zamumlám a slezu z lavice. Daiya se dál mračí a sleduje mě. "Víš, Daiyo, už jen to, že tě vidím, mě vážně uklidňuje."

"To je… fajn."

"Vážně jsi to ty, starý známý Daiya."

"…Hey, Kazu. Tohle je poprvé za hodně dlouhou dobu, co mě děsí další člověk."

"Ale víš, i když jsi skutečně Daiya, tenhle svět stejně není opravdový. Nemůžu s tebou nic sdílet. Další Daiya nebude vědět o tomhle mém já vůbec nic. Připadám si, jako kdybych sám seděl před televizí a vy všichni byste byli jenom součástí filmu. Čistě jednostranný vztah. Můžu teda vážně tvrdit, že jsi skutečně tady?"

Právě proto tady vůbec nikdo není.

-nikdo?

"Ah-"

Ne, to není pravda.

Kromě mě je tu ještě jedna osoba.

Ještě jeden další člověk.

Jenom jeden další člověk, který se mnou může sdílet vzpomínky. Ještě jeden další člověk, který stejně jako já nemůže uniknout, dokud budu dbát na to, abych si uchoval svou paměť.

Aah, jasně. Celou tu dobu jsme byli v celé Třídě Zatracení jenom my dva. Stáli jsme bok po boku, neschopni se vyprostit z jejích spárů, zbaveni chutě vůbec se o to pokoušet, pohřbeni v tomhle miniaturním, miniaturním světě o velikosti jedné třídy. Jenom jsem si to nikdy dřív nebyl schopen uvědomit, protože se ke mně vždycky chovala jako k nepříteli.
Sednu si na své místo.

Její místo je přímo vedle mě.

…Nemůžu tomu uvěřit. Jenom pouhá představa, že sedí blízko mě, mě trochu uklidní-i přesto, že se vlastně jedná o někoho, kdo mě vlastníma rukama zavraždil.






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama