Srpen 2016

Po 3 087mé

25. srpna 2016 v 23:37 | Aelynn |  Hakomari

Po 3 087mé

Ačkoli jsem obrovský fanoušek Umaibou, nemám moc v lásce příchuť Teriyaki.

Jsme v opuštěném parku blízko jejího domu. Stojíme naproti sobě u menší fontány, zatímco koušu do Umaibou, co mi donesla.

"…Tak co říkáš?"

"……Hm, err, není to zrovna příchuť, která by mi nechutnala, ale…"

"…Na Umaibou… jsem se neptala."

To vím taky. Ale jak jí mám odpovědět?

"…Takže, budeš se mnou chodit?"

Když přijde na záležitosti srdce, nemám zase tolik zkušeností, takže jsem vážně nervózní.

Ale ona by měla být stejně nervózní jako já. Aspoň můžu říct, že jsem ji takhle nikdy předtím neviděl.

Možná je to kvůli nové řasence, kterou začala používat, ale její oči se mi zdají větší než obvykle. A tyhle její oči se na mě upřeně dívají… nemůžu ten její pohled ustát.

Po 27 754té (část devátá)

25. srpna 2016 v 23:27 | Aelynn |  Hakomari

Ta slova neodvolatelně rozbila náš vztah.

Otonashi-san na mě přestala mluvit a celkově přestala dávat najevo, že vnímá moji existenci. Úplně. Když přede mnou stála v takovém stavu, nebyl jsem schopen nic dělat. Nakonec jsem neměl na výběr a musel jsem opustit hotel.

Poflakoval jsem se kolem hotelu a bezcílně zabíjel čas. Zatímco jsem se vzdaloval od budovy hotelu, ještě jednou jsem pohlédl na motorku, kterou jsme si 'půjčili'. Zašel jsem do nejbližší samoobsluhy. Koupil jsem si P.E.T. láhev ledového čaje. Pomalu jsem z ní upíjel. Za chvíli byla úplně prázdná. Došlo mi, že si nemůžu vzpomenout, co za tekutinu vlastně obsahovala.

Tohle je dost možná konec.

Na rozdíl od Otonashi-san si nejsem jistý, že mi vzpomínky zůstanou. Pokud mě nebude považovat za někoho, kdo jí může pomoci při realizaci nebo tvorbě jejích plánů, je možné, že na všechno zapomenu a dřív než si toho všimnu, budu i já vyhozen ze 'Třídy Zatracení'. Pak se rozplynu a navždy zmizím, jako jistý člověk.

Nikde kolem sebe neslyším žádné zvuky-nikde nevidím žádné pouliční osvětlení ani žádné barvy.

Je to jako by si ten, co tohle všechno vytvořil, nepromyslel všechny detaily.

Znovu přiložím prázdnou láhev ke svým rtům. Mám pocit, že mě něco spolkne, když nebudu předstírat, že něco piju. Co že mě to spolkne? Nemám tušení.

Z ničeho nic se prázdnou ulicí začne rozléhat píseň od mé oblíbené skupiny. Cože? …aah, jasně. Zvoní mi telefon… telefon? Někdo mi volá? Jasně. Jasně! Nevzpomínám si, že bych jí ho dal. Nemůžu si vzpomenout, že bych Otonashi-san dal své telefonní číslo, ale v nějakém jiném světě jsem to možná udělal!

Z kapsy uniformy si vytáhnu svůj mobil.

Na jeho L.C.D. obrazovce stojí jméno 'Kokone Kirino'.

Pohlédnu na nebe. Jako kdyby věci mohly dopadnout tak dobře! Věděl jsem to. Ale nemůžu si pomoct. Přece mám právo dělat si nějaké nereálné naděje, ne?

Snažím se uklidnit a znovu klidně dýchat. Přijmu příchozí hovor.

"Ah, haló… Kazu-kun."

Přijde mi, že její hlas nesrší energií jako obvykle, ale možná se mi to jenom zdá. Nebo takhle možná Kokone po telefonu zní vždycky? Sice jsme si poměrně blízcí, ale málokdy se stane, že bychom si volali.

"Ah, err-"

Z nějakého důvodu mám pocit, že dovedu předpovídat směr, jakým se naše konverzace vydá.

Ah, ne, vím jistě, co se stane. Jenom si nedokážu vybavit všechny detaily.

"Mohl by ses se mnou na chvíli sejít? Řeknu ti kde."

Co teď bude následovat? Jak se bude naše konverzace odvíjet?

"Musím ti něco říct, Kazu-kun."







Po 27 754té (část osmá)

25. srpna 2016 v 23:23 | Aelynn |  Hakomari

Není se čím trápit. Já bych takový plán nikdy nemohl realizovat, ale jsem si jistý, že Otonashi-san by to dokázala.

Konec konců, vraždila už mnohokrát, aby si uchovala vzpomínky.

Ale proč na tenhle plán nepomyslela? Proč ji nenapadlo zabíjet lidi a odhalit tak pachatele, nejenom si uchovat vzpomínky? A pokud si tuto metodu uvědomila, proč se ji nerozhodla zrealizovat, když by jí k tomu stačilo jenom 40 opakování?

Neodpovídá mi.

Vlastně vůbec nijak nereaguje.

Pomalu zvednu hlavu a podívám se jí do očí.

Otonashi-san mě pořád drží za límec od košile a bez mrknutí oka na mě zírá.

"To není-"

Otonashi-san mě potichu pouští.

"To není-přijatelná metoda."

"…Eh?"

"To by bylo jako provádět pokusy na žijících lidech, kteří s tím nesouhlasí. Samozřejmě, že by to byla nejefektivnější metoda, kdybys chtěl zjistit, jak lidské tělo reaguje na určité látky nebo podněty. Ale je to něco, co musí každý normální člověk bez přemýšlení zavrhnout coby nepřijatelnou metodu."

Otonashi-san tiše ucedí, aniž by aspoň na vteřinu odvrátila pohled.

"Chceš vědět proč? To snad ani nemusím vysvětlovat: není to humánní. Ve chvíli, kdy se někdo takového skutku dopustí, přestane být člověkem… aha, no jasně, vždyť jsem přece schránka. To je ten důvod? Proto se-"

Není pochyb o tom, že její oči hoří vztekem.

"-ke mně nechováš jako ke člověku?"

Aah, jasně, jestliže má slova pochopila tímto způsobem, její vztek je naprosto oprávněný. Dochází mi, že jsem mluvil, aniž bych si věci dostatečně promyslel.

Pořád tomu ale nerozumím.

"Ale vždyť jsi vraždila lidi, aby sis uchovala vzpomínky, nebo snad ne?"

"……O čem to mluvíš?"

Zdá se, že Otonashi-san nedovede unést má slova a ostře se na mě podívá.

"…J-Jak říkám, vytvářela jsi extrémní situace, které by na tobě zanechaly hluboké dojmy, abys nepřišla o své vzpomínky, ne?"

"Přestaň mě urážet-!! Copak jsem ti to zrovna nevysvětlila?! Odolávám 'Třídě Zatracení' protože jsem schránka!"

Aah, jasně. To, že vraždí, aby jí zůstaly vzpomínky, byla jenom Daiyova nepodložená hypotéza.

Ale i přesto mi její chování nedává smysl.

"Jak se to tváříš? Jestli mi chceš něco říct, tak to vyklop!!"

Otonashi-san mě znovu chytne pod krkem a zamračí se na mě, ale tentokrát se zamračím i já na ni.
Jasně… pořádně jsem se nepřipravil. Zapomněl jsem zvážit, co to znamená otevřeně se s ní hádat; je to něco neskutečně těžkého.

Má nade mnou dokonalou kontrolu. A protože jsem si toho vědom, snažím se jí vzepřít tímto způsobem.
Jenomže řeknu něco, co zpřetrhá naše křehké pouto.

"Tak proč jsi mě zabila?!!"

A tím jsou všechny šance na naši vzájemnou komunikaci zmařeny.







Po 27 754té (část sedmá)

25. srpna 2016 v 23:22 | Aelynn |  Hakomari

"Takže zpátky k tématu - kdybych věděla, jak odhalit majitele, nepodařilo by se mu přede mnou uniknout. Ale ano… na rozdíl od ostatních smrtí, které ve 'Třídě Zatracení' nic neznamenají, smrt majitele nebude odpuštěna. Vezmi si jako příklad třeba mě - ve 'Třídě Zatracení' jsem zemřela už mnohokrát a přitom jsem stále tady, a ani jsem nepřišla o svou schránku."

"Ale pro majitele tohle neplatí?"

"Přesně tak. Majitel je se svojí schránkou propojený. V momentě, kdy zemře, 'Třída Zatracení' bude zničena. Znám podobný případ, takže by to určitě měla být pravda. Schránka se rozbije, jakmile nastane smrt majitele, a v tu samou chvíli zmizí i všechny vlastnosti 'Třídy Zatracení', takže koncept skutečné smrti bude znovu obnoven."

"Takže majitel zůstane už navždy po smrti?"

"Správně."

"Takže můžeme předpokládat, že nejsem pachatelem. A ty očividně taky ne."

"No, ano."

Takže ani Mogi-san nemůže být pachatel. Chci říct, jí už se ta nehoda stala taky.

"Hele, někteří naši spolužáci zmizeli, že? Má to něco společného se smrtí uvnitř schránky?"

"…Nemůžu to říct s naprostou jistotou, ale nemělo by to mít žádnou spojitost. Pořád netuším, co se to děje, ale nejspíš je to jedna z vlastností 'Třídy Zatracení'."

-Počkat!


Po 27 754té (část šestá)

25. srpna 2016 v 23:10 | Aelynn |  Hakomari

Je ještě jedna věc, kterou pořád ještě nechápu.

"Kdo vlastně jsi, Otonashi-san?"

Otonashi-san se mračí. Možná se této otázce chtěla vyhnout.

"Ah, ne… nemusíš mi to říkat, jestli nechceš…"

I přesto po chvíli, stále se zamračeným obličejem, otevře pusu.

"Neexistuje žádný zajímavý název pro mou pozici. Jsem pořád jenom studentka… nebo bych to aspoň chtěla říct, ale to byla pravda naposledy tak před rokem… Takže, kde teď stojím, huh? Nikdy jsem to ještě otevřeně nevyjádřila slovy, ale, no, nejspíš existuje jenom jeden způsob, jak to nazvat. Jsem-"

Otonashi-san, očividně velice znepokojená, ze sebe vysouká následujících pár slov.

"-ve skutečnosti schránka."

Po 27 754té (část pátá)

25. srpna 2016 v 22:54 | Aelynn |  Hakomari


Dokonce i já jsem si snad milionkrát říkal 'kéž bych tak mohl vrátit čas'. Ale i kdyby někdo sestrojil stroj času, stejně bych nedokázal uvěřit, že je cestování časem možné. Nejspíš bych v to nevěřil, ani kdybych se vrátil v čase, tedy minimálně do chvíle, kdy by mi někdo předložil nezvratný důkaz o tom, že se vážně nacházím v minulosti. Dost možná bych to ale ani v té chvíli nebyl schopen akceptovat.

Nevím, jestli je to správná odpověď, ale Otonashi-san zamyšleně kývne hlavou a zamumlá něco jako: "Mhm".

"Tvůj styl uvažování je normální. A tvůrce 'Třídy Zatracení' zjevně smýšlí stejně."

"…Co tím chceš říct?"

"Schránka splní dané 'přání' do posledního detailu. Dokonale. Bezchybně. Jinými slovy-dokonce i majitelovi pochyby ohledně cestování v čase se stanou realitou, spolu se vším, s čím jeho přání přichází. Rozumíš tomu, co to znamená, že ano?"

"Err…"

Někdo se chce vrátit v čase, ale nedokáže uvěřit tomu, že je to možné. Nedostatek potřebné víry ovlivní výslednou podobu přání. Chápu to.

"Ale copak nás něco nevrací zpátky v čase pořád a pořád dokola?"


Po 27 754té (část čtvrtá)

25. srpna 2016 v 22:50 | Aelynn |  Hakomari

"Na tom teď nezáleží. Nepřišli jsme sem diskutovat o takových hloupostech, nebo snad ano?"

"J-Jasně. Takže o čem konkrétně bys chtěla mluvit?"

"O tom, co budeme odteď dělat. Konec konců jsem ztratila všechno soustředění ve chvíli, kdy jsem zjistila, že nejsi pachatel."

"Promiň."

"Ten sarkasmus si odpusť."

To neměl být sarkasmus…

"No, nebyl by nejlepší nápad prostě začít s hledáním pachatele? Nechápej mě špatně, vím, že to není nic jednoduchého, ale není ti o něco líp, když teď víš, že mě můžeš ze seznamu podezřelých vyškrtnout?"

"…Hoshino. Prožila jsem dohromady 27 754 změn škol. Uvědomuješ si to?"

"…Co tím chceš říct?"

"Už jsem ti o tom kdysi říkala, nebo snad ne? Ačkoli jsem si byla velice jistá tvou vinou, není to tak, že bych nepodezřívala nikoho jiného. Snažila jsem se co nejvíc přijít do kontaktu i s ostatními podezřelými… samozřejmě jsem to evidentně do jisté míry opomíjela, když jsem si tě spletla s pachatelem."

"Ale najít další možné pachatele se ti nepodařilo?"

"Správně. Nezapomínej, že tohle je už 27 754tá iterace. To znamená, že 'majitel' této 'schránky' je někdo, komu se podařilo skrývat svou identitu po neuvěřitelně dlouhou dobu."

"Err, nemyslíš si, že si tě třeba všimnul, protože ses chovala až příliš drze?"

"I kdyby si na mě dával pozor, stejně by to bylo nemožné. Mluvíme o čase, který se schovává za 27 754mi iteracemi, víš? Nebo si myslíš, že má snad ten pachatel dostatek odvahy a důvtipu na to, aby se mu dařilo skrývat své skutečné já po tak dlouhou dobu? No, upřímně řečeno, pořád mě nikdo nenapadá. Proboha… musí to být někdo, kdo se nachází v naší třídě, tak proč ho nedovedu identifikovat?"

"…Vydrž vteřinku. Co myslíš tím, že to musí být někdo, kdo se nachází v naší třídě? Musí to být náš spolužák?"

Po 27 754té (část třetí)

25. srpna 2016 v 22:47 | Aelynn |  Hakomari

Po tom, co mě odvlekla ze třídy, mě Otonashi-san posadila na zadní část motorky a hodila mi helmu. Ještě nikdy jsem nezažil jízdu tak děsivou rychlostí. Plný obav jsem se jí třesoucím se hlasem zeptal, jestli má vůbec řidičák, zatímco jsem se chytil oběma rukama jejího překvapivě tenkého pasu (no, ono to vlastně zas tak překvapivé není, když uvážím, že je to jenom normální holka, ale v mých představách byla vždycky ztělesněním absolutní spolehlivosti a jistoty). V odpovědi na mou otázku prostě bez obalu ucedila slova "Jasně, že ne."

"Mezi všemi těmi 'změnami škol' jsem měla spoustu volného času, tak jsem si tuhle dovednost jednoduše osvojila. Svůj čas využívám poměrně efektivně, nemyslíš?"

Musím uznat, že její řidičské schopnosti vůbec nejsou špatné.

Když jsem se jí zeptal, jestli se naučila něco dalšího, odpověděla mi prostým "samozřejmě". Řízení je něco, co bych očekával, ale kromě toho se věnovala různým druhům bojového umění, několika sportům, naučila se pár cizích jazyků, hrát na několik hudebních nástrojů… a tak dále. Všeobecně vzato vyzkoušela snad úplně všechny možnosti, které tato omezující 'Třída Zatracení' skýtá. Ale Otonashi-san, která zjevně mimo jiné získala téměř perfektní skóre v celonárodních testech přijetí na vysokou školu jen tak mimochodem prohlásila: "No, většinu z toho už jsem stejně uměla před všemi těmi 'změnami škol'."

Její startovní dovednosti mohly být poměrně vysoké, ale čas, který za těch 27 754 opakování prožila, je ještě šílenější. Neumím to spočítat přesně, ale dohromady by to dělalo plus mínus 76 let lidského života. Když se nad tím trošku víc zamyslím, délka jejího dosavadního života mě děsí.

"Hej, Otonashi-san. Tobě je tolik, co mě, že?"

Nejspíš kvůli mým předchozím myšlenkám jsem se začal zajímat o její fyzický věk.

"…Ne, není."

"Eh? Tak kolik ti je?"

"Na tom nezáleží, nebo snad ano?" Otonashi-san mi odpoví poměrně přešlým tónem. Možná je to pro ni choulostivé téma? No, slyšel jsem, že není slušné ptát se žen na jejich věk, takže… je dostatečně stará na to, aby se jí tato teorie týkala?

Když nad tím tak přemýšlím, není možné, aby byl někdo tak vyspělý, jako je ona, ve stejném ročníku, co já. Jenom se rozhodla stát se mojí spolužačkou, aby pro ni bylo jednoduší vklouznout do 'Třídy Zatracení'. Možná už je v tom věku, kdy se nošení školní uniformy považuje za cosplay…?

"Hoshino, jestli myslíš na něco urážlivého, shodím tě."

Chytila mě při činu, aniž by se na mě vůbec podívala. Je dost nebezpečná!

"Mimochodem, řídit motorku ses naučila při 'změnách školy', že? V tom případě tohle není tvoje motorka, že ne? Čí je? Tvého táty?"

O motorkách toho moc nevím, ale nevypadá to, že by tahle byla určená pro dívky.

"Nemám páru."

"…Eh?"

"Nemyslíš si, že je pěkně hloupé nechat motorku jen tak se válet před domem, navíc s klíčky v zapalování?"

No, hloupé to rozhodně je, ale, počkat, cože? Chce tím snad říct…

"Kromě toho, ten řetěz vyrobili tak lajdácky, že se dal naprosto jednoduše přeříznout veřejně dostupným nářadím. Je to tak pokaždé, když 'změním školu'. No, to vlastně asi ani nemusím říkat."

Radši se jí nebudu vyptávat na detaily. V nevědomosti je blaženost. Jo, vůbec netuším, o čem to vlastně mluví.

Po 27 754té (část druhá)

25. srpna 2016 v 21:52 | Aelynn |  Hakomari

Jak je to vůbec možné?

Proč? Jak se to stalo? Nedokážu si to vysvětlit. Nedovedu uchopit své vlastní pocity, ale teplota mého těla se sníží. Rapidně. Ne, je to ještě horší. Moje tělo už bylo prochladlé až na kost, ale teď mrzne, bolí, moje teplota prudce klesá na nulu a já se nedovedu pohnout ani o milimetr.


"Jsem Aya Otonashi. Ráda vás poznávám."


Nová studentka se vážně jako nová studentka chová, jemně se usmívá a zdá se, že se trošku stydí.

"…Co to má znamenat?"

Nemůžu to pochopit.

Ne, upřímně řečeno, vlastně to chápu.

Po 27 754té

25. srpna 2016 v 21:36 | Aelynn |  Hakomari

Po 27 754té

Mým tělem rychle prostupuje chlad, který následuje prázdnota. I když by mě měla nicota úplně pohltit, otvírám svoje oči stejně jako každé další ráno. Protože nedovedu snést ledovou zimu, která už se touhle dobou měla rozplynout, obejmu celé své tělo a třesu se.

Zemřel jsem.

Druhého března, v jedné z nekončících repetic.

Správně, i když zemřu, 'Třída Zatracení' bude beze změny pokračovat. Jakmile jsem si tuto skutečnost uvědomil, pocítil jsem, že jsem se doopravdy stal jedním s onou prázdnotou. Vypadá to, že ten chlad v dohledné době taky nezmizí.

Nemůžu tady o moc déle zůstat, tak vstanu a odejdu do školy dřív než obvykle, aniž bych se nasnídal.

Shuuen ilustrace

21. srpna 2016 v 16:38 | Aelynn |  ShuuenPro
Ilustrace k první novele. Obsahují spoilery, duh.


Doslov

21. srpna 2016 v 16:13 | Aelynn |  ShuuenPro

Mám-li být upřímná, doslov se mi moc překládat nechce. Tak se aspoň pokusím shrnout to, o čem se v něm píše.
Suzumu v něm zmiňuje svoji rodinu, pak mluví o baseballu a děkuje čtenářům za zakoupení knížky. Jediná věc, která by někoho snad mohla zajímat, je část, ve které Suzumu hovoří o identitě lišky. Zatím nevím, jestli (nebo kdy) začnu překládat druhý díl (ve kterém je identita lišky odhalena), takže jsem se rozhodla přeložit aspoň tenhle odstavec, který může trošku dráždit představivost čtenáře.



Abych to uzavřel, pro ty z vás, co tohle čtou ve víře, že náš příběh ještě nedošel ke svému konci, rozumíte tomu, nebo ne?
Nakonec se věci mají tak, že se identita lišky ještě stále neukázala ve svém pravém světle.

Nedorozumění, která jen vytváří nová nedorozumění, a pomalu s sebou přináší spirálu negativity - tyhle věci miluju.

Dám vám jednu nápovědu: "Lišku už jste viděli." Aniž by vás do sebe vtáhla slova z novely, ještě jednou se na knihu podívejte, prožijte ji a slovo od slova si ji představte. Jste-li protagonistou, měli byste to pochopit.

A pak mi znovu odpovězte na moji otázku.

Přejete si pokračovat?



Fádní každodennost

21. srpna 2016 v 15:31 | Aelynn |  ShuuenPro

『…Áá, zase to selhalo.』
Jeden den po škole, zatímco se jeho spolužáci chystali do všech možných kroužků, A-ya nezamířil domů, ale místo toho se vydal na místo, kde nebyla ani noha.
Prošel zadní školní zahradou a tam stála stará školní budova.
Byla to dvoupatrová, pomalu se rozpadající dřevěná stavba, která už se více méně nepoužívala.
Když otevřel dveře od třídy, která se kdysi využívala k výuce hudební výchovy, uviděl stejné neměnné tváře jako vždy.
"…Čau."
S aurou nevinnosti položil A-ya svou tašku na jednu z lavic.
"Ne, žádný čau. Je mi celkem fuk, co to máš za divný zájmy, ale mohl bys laskavě přestat používat lidi ke svému pobavení?"
"…O čem to mluvíš?"
"Přestaň předstírat, že nevíš, o co jde!"
S tváří, na které se ze všech sil snažila nedávat najevo svůj vztek, a s pohledem, který by mohl vraždit, před A-you stála nejoblíbenější dívka na škole, B-ko.
Normálně to byla vždy usměvavá a pilná studentka, která se ke všem chovala přátelsky, ale mezi zdmi této třídy tomu tak nebylo.

Paralelní milostné linie

21. srpna 2016 v 15:28 | Aelynn |  ShuuenPro

Jeden, dva, tři, čtyři…
Už jen jeden, už jen jeden.
Pořád je to v pořádku, pořád je to v pořádku.
Už jen trošku, už jen… trošku.

…A tak se hromada kamení zbortila.







Vítězem je...?

10. srpna 2016 v 20:56 | Aelynn |  ShuuenPro

-Jsem dokonalá.
"B-ko-chan, vždycky ti to tak sluší!"
"Že? A taky máš skvělej vkus, úplně jak nějaká modelka!"
"Chytrá, milá… Fakticky ti závidím~"

"Eh-… Ale no tak, lidičky, to vůbec není pravda."

"Ale je!"
"Navíc máš talent i na sporty! Škoda, že nechodíš do žádného kroužku~"

"Hmm… v porovnání s lidmi, co v nějakém kroužku jsou a opravdu se něčemu věnují, to vážně nic není."

"Ale no tak, nebuď tak skromná. Navíc jsi neskutečně oblíbená u kluků."
"Že-? Ale od B-ko se něco takového dalo čekat~"
"Kdybych byla kluk, hned bych se do tebe zamilovala!"
"Ahaha."
"Povídej, povídej, líbí se ti někdo?"

"Hmm~ …To bych ani neřekla~"

"Eh- To je nuda~"
"Ale, víš, on stejně neexistuje kluk, co by si zasloužil někoho, jako je B-ko."
"Přesně."
"Každopádně, kdyby tě náhodou někdo zaujal, určitě nám o tom řekni! Musíš!"

"Dobře, jestli chcete."

"Slíbilas to~!"
"Slíbila!"
"Ale ne, už bude zvonit na hodinu."

-Správně, jsem dokonalá.
Dokonalá…… podvodnice.

Škalutata, hejbejte se (část druhá)

10. srpna 2016 v 20:51 | Aelynn |  ShuuenPro

Škola byla na týden zavřená.
První den jsem celý strávila doma, ale následující den mi došly všechny věci, co by se doma daly dělat.
Po chvíli zamyšlení jsem si uvědomila, že mám ještě tři volná přání a rozhodla jsem se přát si tenisky, které B-ko nosila.

Křup.

Společně s tím křupavým zvukem se na mém zápraží objevily boty, které jsem na B-ko vždycky vídala.
Bylo to jako kouzlo. Oblékla jsem si školní uniformu, dala jsem si do vlasů tu stuhu, obula jsem si svoje nové boty a vyrazila jsem do města.
Stavila jsem se ve škole, v knihovně a na několika dalších místech a nakonec mě napadlo zajít k B-ko.
Byla jsem si jistá, že jsem se nacházela nedaleko jejího domu.
Když jsem dorazila do parku, který mi sloužil jako záchytný bot, B-ko se přede mnou najednou objevila.
Když jsem viděla, jak se B-ko kolem sebe zmateně a podezřívavě rozhlíží, bezmyšlenkovitě jsem se schovala do stínu stromu.

Škalutata, hejbejte se (část první)

10. srpna 2016 v 20:39 | Aelynn |  ShuuenPro

Zašla jsem do kavárny nedaleko od nádraží, a schovala jsem se na dívčí záchody.
Potom, co jsem B-ko políbila, jsem jí spěšně řekla, že už musím domů, a odešla jsem z knihovny jako první.
Stejně jsem se ale domů hned nechystala a místo toho jsem se nejdřív stavila tady.
…Lehce jsem prsty přejela po svých rtech.
Můj odraz v zrcadle se mi zdál rozmazaný.
--Právě jsem… poprvé v životě někoho políbila…
Věděla jsem, že se červenám až po uši.
Moje tváře odmítaly přestat hořet.
I přesto, že mi dneska dopoledne umřel spolužák, mi teď celá ta událost přišlo jako něco nepodstatného, triviálního.
--Buch.
"…?"
Když jsem k sobě přesunula svoji tašku, abych z ní mohla vytáhnout telefon, všimla jsem si něčeho zvláštního.
…Bylo v ní něco, co tam být nemělo?
Naprosto nekrytá jsem ji otevřela.
"…Kjá!"
Uvnitř bylo něco, co bych nikdy nečekala.
Našla jsem v ní dopis a----něco, co mi připomínalo drobnou, mumifikovanou ruku.
Někdo ji od zbytku těla oddělil v zápěstí, bylo na ní zachovaných pět prstů a byla napůl rozevřená.
Kdybych měla její velikost k něčemu přirovnat, řekla bych, že byla asi tak velká jako ruka žáka prvního stupně základní školy.
Místo toho, abych tváří v tvář s tímhle zvláštním, až neskutečným předmětem cítila strach, přepadl mě podivný pocit, že ta věc vypadala jako škrabátko na záda.
Schovala jsem ji spolu s dopisem a vrátila jsem se zpět ke stolu. Když jsem se posadila, skryla jsem dopis do učebnice a pomalu jsem ho otevřela.
Uvnitř bylo napsáno něco, co jsem neočekávala.

To, co si přeješ (část třetí)

10. srpna 2016 v 20:31 | Aelynn |  ShuuenPro

"……B-ko-chan…"
Starostlivě jsem se na B-ko podívala. Protože to byla opravdu malinká knihovna a navíc bylo krátce po poledni ve všední den, nikdo tu kromě nás nebyl.
Za pultem sice stála knihovnice, ale jelikož jsme seděly u stolu skryté za policemi knih, byly jsme v podstatě úplně samy.
"……Jsi v pořádku?"
Chytla jsem B-ko za ruku a znovu jsem jí položila tuhle otázku.
B-ko svoji ruku od mého dotyku pomalu odtáhla a tichým hlasem zamumlala:
"Díky, ale vážně je mi fajn."
"……"
Měla tak naše ruce nechat.
"……Promiň mi, že jsem se tak složila."
"……To nic."
"Já… vypadá to, že to nakonec nebyl jenom sen, co…? Já, totiž, pořád tomu nějak nemůžu uvěřit…"
"……Chápu."
"T-tak jsem si říkala… Zajímalo by mě… Totiž, nezískali jsme ani Knihu ani Záložku Smrti, takže…"
"Správně."
"…Takže… jsem si říkala… že to třeba neskončí tak jako před deseti lety…"
"………"
"………"
"…B-ko-cha--"
"Ahaha, promiň! Vím, že jsem lhářka… a že moje slova nemají žádnou váhu, ale… nikoho jsem nezradila, nejsem zrádce, já--"
"B-ko-chan!"
"……kh!"
B-ko, která se celou dobu dívala k zemi, konečně zvedla hlavu.
Vypadala jako vystrašené mládě a byla přímo k sežrání.
Znovu jsem ji chytla za ruku.
Tentokrát silněji než předtím.
"-Ochráním tě, B-ko. Takže… si už ničím nelam hlavu."
-Ochráním. To bylo slovo, kterému jsem sama moc dobře nerozuměla, takže pro mě má vlastní slova zněla jenom jako neopodstatněný, bezvýznamný slib.
Ale stejně se zdálo, že se mi jimi B-ko podařilo trošku uklidnit.
"…Děkuju."
"To nic. Vždyť přece… B-ko-chan miluju."
Řekla jsem a otočila jsem se k ním s nejlepším úsměvem, který se mi podařilo vykouzlit.
"…Jasně. Děkuju. Taky tě mám vážně ráda."
Vstala jsem, pohladila jsem její tvář a zkrátila jsem vzdálenost mezi námi.
A pak-

"…Víš, to, co jsem řekla… nebyla lež."

-Jsem se něžně dotkla jejích rtů těmi svými.







To, co si přeješ (část druhá)

10. srpna 2016 v 20:28 | Aelynn |  ShuuenPro

Takže jsme začali s rituálem Kokkuri-san, abychom přesně, jak bylo popsáno v deníku, získali Záložku Smrti.
"Teď budeme po směru hodinových ručiček odpovídat na otázky. Začneme u mě."
"…….Tak dobře, měl včera A-ya k večeři maso?"
"……Co to má být za otázku?"
A-ya se s neuvěřením podíval na B-ko.
"…Je to jediná věc, která mě teď na místě napadla."
"Á, hýbe se to."
"…….Ukazuje to na ano…… Cos včera jedl?"
"Měl jsem hamburger……"
"Hamburger, hmm~ Hamburgery u A-yi jsou nejlepší, chtěl bych si je zase někdy dát…"
C-ta zamumlal tichým hlasem.
Co se mě týče, začala jsem se cítit jaksi zvláštně.
Na jednu stranu jsem byla naprosto klidná, ale zasáhl mě nepříjemný pocit, kvůli kterému se mi zježily všechny chlupy na těle.
"Další je B-ko… Je B-ko do někoho zamilovaná?"
Z ničeho nic A-ya položil B-ko tuhle naprosto nesmyslnou otázku.
"Tak počkat! Co to má být za otázku?!"
"B-ko-chan, měla by ses uklidnit."
"…Ah, ahhh …… bože…"
B-ko byla velmi znepokojená.
B-ko… je zamilovaná do… já…já…….

Mince se plynule pohybovala, až se nakonec zastavila.
"Takže odpověď zní ano? ……Hmmm…"
"A-yo! Když se mě na něco takovýho zeptáš, proč se pak chováš, jako by ti to bylo vlastně úplně jedno?!"
"Když jsem se nad tím zamyslel, došlo mi, že mě to vlastně zas tak nezajímá, to je všechno. …Áá, Kokkuri-san, vrať se, prosím, k bráně."
B-ko byla do někoho zamilovaná.
To už jsem dávno věděla.
Konec konců, vždyť jsem se na B-ko dívala víc, než na kohokoli na světě.
Jenže, já…
"……!! D-další je D-ne. Připrav se na moji otázku!"
"Posluž si."
"Je D-ne do někoho zamilovaná?!"
B-ko se mi podívala do očí a zeptala se mě právě na tohle, jako kdyby se pokoušela skrýt to, jak trapně se ve skutečnosti cítila.
Nemohla jsem si pomoct - i tohle její chování mi přišlo neuvěřitelně rozkošné.
"Nevadí ti, že je to tak nudná otázka?"
Mince se znovu přemístila na nápis ano.
"Huh, takže D-ne se taky někdo líbí?"
"Eh? Ale samozřejmě, vždyť přece miluju B-ko."
Řekla jsem a podívala jsem se na B-ko se svým nejjasnějším úsměvem.
Chápala jsem, že to B-ko vezme jenom jako vtip.
Pokračovali jsme v rituálu, až nastal čas na poslední otázku

To, co si přeješ (část první)

10. srpna 2016 v 20:13 | Aelynn |  ShuuenPro

Uběhl nějaký čas a pomalu jsem začala chápat všechny členy našeho "klubu", který se ve staré budově scházel.
Zjistila jsem, že každý z nich měl svoje pohnutky a zvyky.
Co se týče A-yi a C-ty, postupně mě oba začali jistým způsobem iritovat, každý z jiného důvodu.

-A pak, jednoho dne, po škole, v té staré budově, co vždycky.