V parku při západu slunce, hodně dávno.

12. července 2016 v 14:17 | Aelynn |  Povídky

Krátká hororová povídka z japonské knížky Zoo s docela... zvláštním koncem. Jak název napovídá, je to v podstatě... o parku. Jop.




V parku při západu slunce, hodně dávno.

Když jsem byl ještě na prvním stupni základní školy, bydlel jsem nedaleko parku. Protože byl obklopen spoustou vysokých budov, mohli jste sem přijít při západu slunce a všechen ten šum velkoměsta a zvuky aut jako by úplně zmizely. Byl to takový ten park, který nabízel trochu klidu a ticha v jinak rušném městě.

Když už se začínalo stmívat a všichni kamarádi, se kterými jsem si hrál, šli domů na večeři, musel jsem se v tom parku jen tak poflakovat a čekat, než si mě rodiče přijdou vyzvednout.

Když už mě přestaly bavit houpačky, chodíval jsem si hrát na pískoviště v rohu parku. Z nějakého důvodu mě vždycky tak nějak přitahovalo. Většina dětí měla radši houpačky nebo skluzavku; nikdo jiný si ho moc nevšímal.

V pozdní odpoledne slunce prosvítalo škvírami mezi budovami a barvilo svět doruda. Jelikož jsem neměl nikoho, s kým bych si mohl povídat, sedával jsem sám uprostřed pískoviště. Pamatuju si, že tam vždycky ležel žlutý kyblík, s kterým jsem si mohl hrát. Sundal jsem si boty a ochlazoval si nohy ve studeném písku. Bylo příjemné cítit ta malá zrnka mezi prsty.

Někdy mě bavilo ponořit ruce hluboko do písku. Chtěl jsem vidět, jak daleko do země bych dosáhnul. S nataženýma rukama jsem kopal tak hluboko, dokud mi písek nesahal až po ramena. Když jsem to řekl tátovi, nevěřil mi.

"I pískoviště má přece dno, tak jak by to bylo možné?" říkával.

Myslel jsem si, že se plete. Ve skutečnosti se mi to pískoviště zdálo bezedné. Byl jsem si tím jistý. Na vlastní kůži jsem si to vyzkoušel snad tisíckrát.

Už ani přesně nevím, kolikrát jsem tohle udělal, ale jednoho dne, když se strom v rohu parku při západu slunce změnil v pouhý tmavý stín, jsem seděl na pískovišti, ponořil jsem do něj pravou ruku až k ramenu, a všiml si něčeho zvláštního.

Zdálo se mi, že je v písku něco zakopaného. Bylo to studené a hebké na dotek. Chtěl jsem přijít na to, co to je, takže jsem napnul ruku, jak nejvíc to šlo. I když už jsem hlouběji nemohl dosáhnout, dokázal jsem se toho dotknout jen špičkou prostředníčku. Cítil jsem něco kulatého a zkoušel jsem to zmáčknout. Chtěl jsem to uchopit a vytáhnout na povrch, ale pořád mi to vyklouzávalo z dosahu.

Když jsem vytáhl ruku z písku, všiml jsem si několika pramínků vlasů, které se mi přilepily k prstům. Byly špinavé a poničené pískem, ale byl jsem si jistý, že patřily dívce.

Ještě párkrát jsem se pokusil vtlačit svoje ruce do písku a snažil se znovu dotknout toho, co tam bylo zakopáno. Ale i když jsem se dostal sebe hlouběji, nepodařilo se mi to znovu najít.

Bylo mi z toho smutno.

Při západu slunce toho dne, když bylo všechno obarveno dočervena, jsem cítil, jak na mě okolní budovy hrozivě shlížely. Připadal jsem si, jako kdybych byl zavřený v jedné obrovské kleci, jenom já a to pískoviště.

Znovu jsem ponořil ruce hluboko do písku a měl jsem pocit, jako bych se něčeho dotknul. Byl to jen slabý dotek, skoro jako kdyby mě malinká rybka kousla do prstu.

Najednou mě něco v tom písku chytilo. Pevně to uchopilo moje zápěstí. Snažil jsem se vytáhnout ruku ven, ale nemohl jsem to setřást. Bylo to jako kdyby mě něco drželo na místě a nechtělo za žádnou cenu pustit. Široko daleko nikdo jiný nebyl, takže i kdybych křičel o pomoc, můj hlas by se jenom odrážel od budov, které obkličovaly park, jako ozvěna.

Hluboko v písku něco otevřelo moji sevřenou pěst neodolatelnou silou. Na dlani ruky jsem cítil drobný polštářek něčího prstu. Pohyboval se po mojí dlani v pravidelném rytmu a byl jsem si jistý, že psal slova. Říkal: "Dostaň mě odsud."

Někdo psal na moji ruku tuhle zprávu. Vstrčil jsem do písku i svoji druhou paži a na hřbet té ruky jsem napsal: "Nemůžu."

Hned mě to pustilo. Cítil jsem, jak mě zase zavalila vlna smutku. Vytáhl jsem obě svoje ruce z písku a šel domů dřív.

Později, když celý park rozkopali, aby postavili novou obytnou čtvrt, jsem se šel na to pískoviště podívat.

Můj otec měl pravdu, vůbec nebylo hluboké. Nebylo možné, aby tam někdo něco zakopal.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama