Trpím obsedantně kompulzivní poruchou

11. července 2016 v 13:21 | Aelynn |  Povídky

Trpím obsedantně kompulzivní poruchou, což je nemoc, která u lidí vyvolává nechtěné a opakované myšlenky, pocity, nápady nebo chování. Zkráceně řečeno, každý den postupuji podle předem daného scénáře.

Ale včera jsem ve svém dokonalém systému zaznamenal chybu.




To ráno jsem se probudil přesně v 6:45, tak jako vždy. Než jsem vyšel z pokoje, třikrát jsem se dotkl kliky. Musel jsem. Potřebuju to.

Po cestě dolů do přízemí jsem si dával pozor, abych se vyhnul předposlednímu schodu. Toho schodu se zásadně nedotýkám. Nemůžu.

Připravil jsem si svou obvyklou snídani. Toast, míchaná vajíčka a černou kávu. Po ránu nikdy nic jiného nejím.

Zapnul jsem si svůj iPad a stejně jako vždycky jsem si přečetl místní zprávy. Ale něco… něco mi chybělo.

Nedokázal jsem rozpoznat, co konkrétně je špatně. Zapomněl jsem snad na něco? Ten zvláštní pocit mě neopustil ani po cestě k autu. Když jsem vyšel z domu, ujistil jsem se o tom, že jsem zamkl vchodové dveře, pak jsem je odemknul a znovu zamknul.

Když jsem jel do práce, stále jsem se nedovedl zbavit pocitu, že jistá část mě jednoduše chybí. Čeho jsem si to nevšiml? Jak jsem mohl něco vynechat?!

Doufal jsem, že ten zvláštní pocit zmizí, zatímco budu v práci. Nezmizel. Neopustil mě po celých dvanáct hodin. Z kanceláře jsem odešel přesně v šest hodin čtyřicet pět minut odpoledne a vydal jsem se domů.

Po asi 25-ti minutách cesty v autě jsem zastavil na červené u jedné z křižovatek.

Když se světla na semaforu pomalu změnila z červené na zelenou, opět mě zachvátil ten zvláštní nepříjemný pocit. Jediný člověk široko daleko byl řidič v autě za mnou. Netrpělivě na mě zatroubil, ale místo abych se rozjel, jsem jenom sroloval okénko a rukou mu naznačil, aby mě objel. Pochopil to.

Tiše jsem seděl ve svém autě, stále na té samé křižovatce, přímo před přechodem pro chodce. Něco bylo vážně špatně. Co mi unikalo?

Dotkl jsem se všeho v autě v naději, že by to snad mohlo osvěžit mou paměť. Dotkl jsem se palubní desky, potahů na sedadlech, ruční brzdy, dokonce i střechy. Nic to nezměnilo.

Moje ruce se začaly třást a pomalu jsem rozjel svůj Mustang. Něco bylo špatně. Iritovalo mě to.

Dorazil jsem domů a zajel se svým autem do garáže. Umývám ho každý všední den, ale nikdy o víkendech. Umývám jenom přední a zadní část auta. Strany vždycky vynechám. Nezáleží na tom, jak špinavé jsou, nikdy je neumývám. Nemůžu.

Zatímco jsem umýval své auto, znovu mě přepadl pocit, že mé denní rutině něco chybí. Ne! Už zase! Nejdřív při zprávách, pak na té křižovatce a dokonce i teď?

Dokončil jsem práci na svém autě a přemístil jsem se na dvorek. Šel jsem, klidně a rozvážně, neběžel. Nikdy neběhám.

Otevřel jsem kůlnu a znovu pocítil ten pocit. Něco chybí.

"Něco je špatně! Něco je špatně! Něco je špatně!"

Vyšel jsem z kůlny a zadíval se na svoje okrasné jezírko. Pohled na něj mě uklidní vždycky, když už svoji úzkost nemůžu dál snést. Jediné, co jsem dnes chtěl dělat, bylo jít spát. Chci, aby tenhle den už skončil.


Další ráno jsem se vzbudil přesně v 6:45. Třikrát jsem se dotkl kliky u dveří do svého pokoje. Ujistil jsem se, že jsem se po cestě dolů do kuchyně vyhnul předposlednímu schodu. Připravil jsem si snídani - toast, míchaná vajíčka a černou kávu. Zapnul jsem svůj iPad. Přečetl si místní zprávy.

…Pořád je něco špatně…

Začalo se mi dělat fyzicky zle. Co mi chybí?!

V záchvatu zuřivosti jsem vyběhl z domu, ve spěchu jsem ještě stihl zamknout vstupní dveře, pak je odemknout a znovu zamknout. Potom jsem odjel do práce.

Ačkoli je to zvláštní, obvykle mi jde práce líp od ruky, když se necítím dobře. Takže když jsem v 6:45 vycházel ze své kanceláře, odcházel jsem s jistým pocitem naplnění.

Po cestě domů jsem jel rychle. Hodně rychle.

Co… je… špatně…?

Zastavil jsem na červenou na té stejné křižovatce co včera.

No tak… Mysli… Mysli!

Muž přecházel přes přechod z jedné strany na druhou.

Proč si nemůžu vzpomenout?!

Chodec otočil hlavu směrem ke mně, když si všiml, že se k němu moje vozidlo přibližuje rychlostí 85 kilometrů za hodinu.

I já jsem si toho muže všiml. Vlna děsu zaplavila mou tvář, když jsem viděl, jak se snaží co nejrychleji přeběhnout na druhou stranu.

Stočil jsem volant stejným směrem, kterým se vydal. Celé moje auto nadskočilo, když ho moje vozidlo přitisklo celou svou vahou k betonové silnici a rozdrtilo jeho tělo. Proboha.

Vyskočil jsem z auta a nevěděl, co dělat. Ležel na zemi a svíjel se v agónii, z jeho úst vycházely jen bolestné skřeky a sípání.

V rychlosti jsem otevřel kufr svého Mustanga, vší silou jsem zvedl křičícího muže a vhodil ho dovnitř. Sedl jsem za volant a odjel jsem.

Hned jak jsem vjel do garáže, vystoupil jsem z auta a umyl jeho přední a zadní část. Nebyl důvod čistit strany.

Vytáhl jsem jeho zlámané tělo na dvorek a šel jsem ke kůlně. Z kůlny jsem vytáhl černé plastové tašky na odpad, pár kusů betonu a sekyru.

Potom, co jsem ho rozsekal na několik dílů, jsem každou jeho jednotlivou část nacpal do tašky spolu s kusem betonu.

Jediné, co zbývalo udělat, bylo zahodit naplněné tašky do jezírka.


Další ráno jsem vstal přesně v 6:45, před odchodem z mé ložnice jsem se třikrát dotknul kliky, po cestě dolů jsem přeskočil předposlední schod. Zatímco jsem jedl svůj toast s míchanými vajíčky a zapíjel to černou kávou, četl jsem si na iPadu místní zprávy.

V nadpise hlavního článku dne stálo: Sériový vrah srážející chodce opět udeřil.

Pousmál jsem se.
Všechno je tak, jak má být.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama