Skrz naskrz

11. července 2016 v 13:23 | Aelynn |  Povídky

Sirény se rozezněly tichým nočním nebem. Otevřel jsem oči do mlhy jasně rudých světel a nechápal jsem, co se děje. Seděl jsem ve svém autě, přední sklo bylo rozlámané na kusy a měl jsem pocit, že se mi hlava rozskočí bolestí. Podíval jsem se vedle sebe a seděla tam, v bezvědomí nebo možná dokonce… mrtvá.




Moje oči oslepil blesk a mě došlo, co se stalo. Nehoda, auto roztříštěné o stranu jakési budovy. Snažil jsem se rozpomenout si, čemu jsem se snažil vyhnout, když jsem prudce strhl volant na stranu, ale v mojí mysli bylo jenom prázdno.

Na místo už dorazila sanitka, kolem pobíhalo několik záchranářů, co se snažilo otevřít dveře, a viděl jsem, jak ji někdo vytahuje z auta a pokládá ji na nosítka.

Vysoukal jsem se ven, bez jakýchkoli zjevných poranění způsobených nehodou. Kromě neustávající bolesti hlavy se nezdálo, že by mi něco bylo.

Skupinka záchranářů ji v zmatku zanesla do sanitky. Snažil jsem se odposlechnout, jak na tom je, ale nedokázal jsem rozeznat žádné slovo. Uvědomil jsem si, že mi zvoní v uších. Nejspíš to mělo co dělat s mojí hlavou.

Omámený a zmatený jsem s ní bezmyšlenkovitě vlezl do sanitky. Na vzdory tomu, že každá buňka v mém mozku řvala bolestí, jsem se snažil na její bezvládné tělo vychrlit aspoň pár slov podpory. Záchranáři nejspíš došli k závěru, že jsme spolu, protože mě s ní viděli v autě, a tudíž nic nenamítali. Nezdálo se, že by jim vadilo, že chci jet s ní.

Příjezd do nemocnice vyvolal jen další vlnu paniky a šílenství. U dveří sanitky se jakoby odnikud objevili doktoři a sestry, odtáhli ji, rozrazili dveře od nemocnice a odvlekli ji dovnitř dřív, než jsem měl vůbec šanci vylézt z vozu a položit své nejisté nohy na chodník.

Rozběhl jsem se za skupinkou lékařů obklopující její nosítka, a viděl jsem, jak ji odváží do místnosti nalevo od čekárny.

Lékaři si mezi sebou dál přehazovali nejasná slova doktorské hantýrky, kterým jsem nerozuměl, a z čista jasna se v místnosti objevil děsivě vyhlížející přístroj, který jsem identifikoval jako defibrilátor. Hlavní doktor se pohyboval s neuvěřitelnou lehkostí a dřív, než měli ostatní příležitost vyklidit místnost a zbavit ji lidí, co v ní neměli co pohledávat (tím myslím sebe), jí přitiskl kovové pláty k hrudi.
Nic.

Zopakoval to ještě třikrát, až se konečně znovu probudila k životu. V tu chvíli jsem měl pocit, jako by mi všechna tíha světa spadla z ramenou. Byla naživu. Celou tu dobu jsem si sice byl více méně jistý, že stále žije, ale přesto mi kdesi v hloubi mysli našeptával tichý hlásek, že už je navždy pryč.

Pomalu otevřela oči a po krátkém záchvatu kašle se její oči střetly s mým úlevou protkaným pohledem. V ten okamžik všechny pocity euforie, které jsem ještě před chvílí jasně vnímal, zmizely. Něco na tom, jak se na mě dívala mi lámalo srdce. Proč? To jsem nevěděl. Z jejího oka se snesla jediná slza a stekla po její tváři.

A právě v tu chvíli se jeden z doktorů otočil a prošel přímo skrze mě.


Originál odsud
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama