Pomluva toho dne

15. července 2016 v 15:36 | Aelynn |  ShuuenPro

-Jsem dokonalá.
"B-ko-chan, vždycky ti to tak sluší!"
"Že? A taky máš skvělej vkus, úplně jak nějaká modelka!"
"Chytrá, milá… Fakticky ti závidím~"

"Eh-… Ale no tak, lidičky, to vůbec není pravda."

"Ale je!"
"Navíc máš talent i na sporty! Škoda, že nechodíš do žádného kroužku~"

"Hmm… v porovnání s lidmi, co v nějakém kroužku jsou a opravdu se něčemu věnují, to vážně nic není."



"Ale no tak, nebuď tak skromná. Navíc jsi neskutečně oblíbená u kluků."
"Že-? Ale od B-ko se něco takového dalo čekat~"
"Kdybych byla kluk, hned bych se do tebe zamilovala!"
"Ahaha."
"Povídej, povídej, líbí se ti někdo?"

"Hmm~ …To bych ani neřekla~"

"Eh- To je nuda~"
"Ale, víš, on stejně neexistuje kluk, co by si zasloužil někoho, jako je B-ko."
"Přesně."
"Každopádně, kdyby tě náhodou někdo zaujal, určitě nám o tom řekni! Musíš!"

"Dobře, jestli chcete."

"Slíbilas to~!"
"Slíbila!"
"Ale ne, už bude zvonit na hodinu."

-Správně, jsem dokonalá.
Dokonalá podvodnice.

Všichni lidé žijí své životy s různými "maskami".
Tak například, když mluvíte se spolužáky, když mluvíte s učiteli, když mluvíte s rodinou…
Pokaždé na sobě musíte mít jinou tvář.

Když nad tím teď tak přemýšlím, to, že jsem jako malá musela kvůli rodičům neustále měnit školy, je možná jedním z důvodů, proč jsem takhle skončila.
Návod, jak si neudělat nepřátele… říkat tomu tak vlastně vůbec není přehnané.
Kolik lidí bych ještě dokázala přimět, aby si mě zamilovali? Jak zařídit, aby se snížil počet mých nepřátel? …Jako dítě jsem strávila hodně času přemýšlením nad podobnými otázkami.

A díky tomu jsem nakonec stvořila tohle svoje dokonalé já.

…Jenomže tohle nejsem "já".

Tohle moje já, které všichni chválí, kterému všichni závidí, na které všichni spoléhají, které všichni milují, a kterému všichni vyznávají lásku, je naprostý opak toho, jaká ve skutečnosti jsem.

Vypočítavá holka, která neumí držet své emoce na uzdě.
Takový člověk se skrývá hluboko v mém srdci.

"Nikdo nevidí mé skutečné já."

Postupem času mě pomalu pohltila samota a uvěznila mě, jako bych nemohla přes davy lidí, co mě obklopovaly, uniknout.
Začala jsem si lámat hlavu starostmi nad tím, jak obrovská propast zela mezi tím, kým jsem skutečně byla a tím, kým ostatní chtěli, abych byla. Potom, co jsem takhle prožila deset let, jsem si na tenhle způsob života zvykla natolik, že se to v podstatě stalo mou součástí, a začala jsem vést příhodný bezproblémový středoškolský život.

-Jenomže jednoho dne se stalo něco nezvyklého.

Mezi třídou se o mně rozšířila velmi malá, drobná pomluva.

"Vypadá to, že na základce byla B-ko na gyaru."

Taková hloupost.
Ve skutečnosti jsem to spolu se svými bývalými spolužáky ze základní školy okamžitě popřela, ale rychlost, kterou se ta pomluva rozšířila, byla přímo abnormální.

Ještě nikdy předtím jsem neměla takový vztek.

Nemysli si, že si můžeš jenom tak zničit tuhle moji masku, na které jsem tak dřela.
Ani se neopovažuj zkoušet zničit tohohle mého dvojníka, kvůli kterému jsem byla ochotná obětovat svoje skutečné já!

-Rozhodla jsem se, že najdu pachatele.

Předstírala jsem, že mě ten příběh, který se o mně šířil, vůbec nezajímá, a snažila jsem se najít jeho zdroj.

"To je ale zvláštní příběh. Od koho jsi ho slyšela?"
Všichni mi dávali jen nejasnou odpověď.
Od tamtoho nebo od tamté. Od někoho dalšího. Jiné odpovědi se mi nedostalo.
Hledání pachatele bylo výrazně obtížnější, než jsem čekala a nakonec uběhlo několik dní, aniž bych natrefila na jakoukoli stopu.

Ale pak jsem jednoho dne narazila vzadu za školou, tam, kde byly popelnice, na jednoho kluka.
Nejdřív jsem si říkala, že chci z toho místa co nejdřív zmizet, protože mi ten zápach opravdu neskutečně vadil, ale pak jsem si všimla, že z toho kluka čišela jakási zvláštní atmosféra, jako by se snažil příliš nevyčnívat.
-Ihned jsem si pomyslela, že za tou pomluvou o mně musí být on.

"…Hej, ty, počkej na minutku."
"Hm? O co jde, B-ko-san?"
"… Erm… Tohle je… naše první setkání, že?"
"Áá, to je pravda, když nad tím tak přemýšlím. Jsi docela slavná, takže mi to tak vůbec nepřišlo. Fufu… Já jsem A-ya, rád tě poznávám."
Nebylo o tom pochyb. Byl to on.
Ani jsem se nepokoušela svoje podezření skrývat.
"Proč jsi to udělal?"
"…Hm? O čem to mluvíš?"
"…Ptám se tě, proč jsi o mně rozšířil tu pomluvu."
"…Huh…"
"-Přestaň si hrát na neviňátko!"

Na chvíli zavládlo ticho.
Možná kvůli tomu, že byl tón mého hlasu hrubší než obvykle, nebo kvůli tomu, že se na mé tváři ukázala má skutečná povaha.
Vypadal lehce zaraženě, ale za chvíli se zas usmíval od ucha k uchu.

"…Promiň. Omlouvám se. Ale jsi zajímavější, než jsem předpokládal."
"Zmlkni. Radši mi řekni důvod, proč jsi to udělal."
"…Žádný nemám."

Pach odpadků jenom víc posiloval moje rostoucí podráždění z jeho chování, které jako by se vysmívalo celému světu, a všem lidem na něm, a moje nálada se ještě zhoršila.
"Jenom jsem dělal menší průzkum."

"…Průzkum?"
"Správně. O tom, jak se šíří pomluvy. Rychlost, kterou se šíří drby o tobě, je opravdu mimořádná."
"…Cože?"
"Když přijde na pomluvy, záleží samozřejmě i na obsahu, ale zároveň je důležité i to, jakým způsobem je světu představíš."
"?"
"Komu to řekneš, jak to podáš, jakou pomluvu se snažíš roznést-jestliže si tohle všechno dopředu nepromyslíš, nebude tvůj příběh znít přesvědčivě."
"…Znít přesvědčivě? Ať už s tím zajdeš, jak daleko jenom chceš, pomluva je přece pořád jenom pomluva?"
"V tomhle světě existují jenom věci, které se zdají být pravdou a věci, které se zdají být lží."
"…Co tím myslíš?"
"No, abych to zkrátil, je to jediný koníček, který ve svém nudném životě mám."
"Mohl bys k tomu svému netaktnímu koníčku přestat využívat ostatní lidi?"
"Hmm… O tom nic nevím. Každopádně, víc mě zajímá to, jak jsi poznala, že jsem to byl já."

Na chvíli jsem se zamyslela a pak jsem pokračovala.

"……Protože bys přece jen tak bezdůvodně nestudoval reakce ostatních."
"…Haha! Zajímavé!"
Jednou rukou si zakryl obličej a jako by to nemohl dál snést, se začal smát.
Měla jsem pocit, že jsem tím, že jsem mu ukázala svoji skutečnou osobnost, udělala chybu.

"Možná je to tím, že jsme si tak podobní… ačkoli vlastně oba žijeme v úplně odlišných světech."
"…Co tím chceš říct?"
"Oba žijeme s tím, že jsme si vědomi pomluv. Já se snažím nevyčnívat, zatímco ty se snažíš se všemi vycházet… I když jsi na tom podobně jako jeden můj kamarád, úroveň, které si dosáhla, je děsivá."
"…Mohl bys laskavě přestat mluvit o lidech jako by snad byli nějaká nakažlivá choroba?"
"Už delší dobu se pořád rozhlížíš kolem sebe. V momentě, kdy se tu ukáže někdo další, se z tebe jako zázrakem zase stane ta milá B-ko-san, kterou všichni znají, že?"
"………"
"Nemusíš si dělat starosti. Nikomu o tom neřeknu. Tak zatím."
"…Počkej!"

-A tak jsem se seznámila s A-you.
Ani po tomhle incidentu nejevil známky toho, že by svých činů litoval, a místo toho o mně dál šířil lživé povídačky.
Od té doby jsem slyšela spoustu dalších pomluv, jejichž původcem byl nejspíš právě on.
Byly šířeny formou dopisů, psané tak nádherným rukopisem, že to bylo až opovrženíhodné, takže původce zůstal veřejnosti neznámý. A ačkoli v sobě měly všechny jeho příběhy prvky okultismu, mezi studenty se šířily jako něco důvěryhodného.

A zatímco jsem se za ním hnala a vyzvídala jsem od něj, začala jsem se účastnit našich setkání ve staré školní budově.
A díky tomu mi něco došlo.
Došla jsem k závěru, že se zajímám o věci, které mají něco společného s okultními vědami.
Ačkoli jsem do té doby nikdy o nic neprojevila zájem, když jsem naslouchala podobným děsivým příběhům, někde v hloubi srdce jsem cítila jistý závan vzrušení.

Když jsem se doslechla o tom, že se na naší škole kdysi odehrál incident, při němž několik studentů zahynulo nepřirozenou smrtí, naskočila mi po celém těle husí kůže jak ze strachu, tak ze zvědavosti.

V každém případě jsem od té doby žila dopoledne každodenní život své dokonalé dvojnice a po škole jsem byla členkou skupinky lidí, kteří spolu rádi probírali děsivé historky.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama