Po 27 753tí (xxx)

15. července 2016 v 13:16 | Aelynn |  Hakomari

Po 27 753tí

*škráb* *škráb* *škráb* *škráb*--

Co je to za zvuk? Je to mimořádně tichý zvuk, kterého bych si téměř ani nevšimla, kdybych nenastražila uši. Ale je to zvuk, který nesmím přeslechnout; zvuk, který pochází z hloubky mě samotné.

*škráb* *škráb* *škráb* *škráb*--

Zevnitř mne se ozývá drobné, miniaturní škrábání. Odkud? --No, to škrábání je uvnitř mě, takže něco odírá mé vnitřnosti, samozřejmě.

*škráb* *škráb* *škráb* *škráb* *škráb* *škráb* *škráb* *škráb* *škráb* *škráb* *škráb* *škráb* *škráb*--



Ačkoli je to skutečně nepatrný zvuk, mně se zdá nesmírně hlasitý, takže si automaticky zacpu uši. Jenomže díky tomu ho naopak slyším lépe. Ah, přirozeně. Samozřejmě, že slyším zvuk, který vychází ze mě ještě líp, když zablokuju zvuk okolního světa. Takže ani zakrytí uší nebude fungovat. Nikdy nebudu schopná uniknout tomuhle zvuku, že mě něco rozdrásává zevnitř.

A bolí to. Jak by se dalo čekat, být rozdrásávaná bolí. Vsadím se, že takhle to bolí, když vám srdce obroste bodlinami. Neustálá bodavá bolest. Jsou tohle pocity viny? A já si byla jistá, že to byl první pocit, který jsem ztratila. Asi jsem víc tvrdohlavá, než jsem si myslela.

*škráb* *škráb* *škráb* *škráb* *škráb* *škráb* *škráb* *škráb* *škráb* *škráb* *škráb* *škráb* *škráb*--

Odírá mě to.

Moje srdce.

Moji duši.

Moje vnitřnosti ztratí svůj tvar a rozdrolí se malinké kousíčky, jako piliny, jestli to takhle půjde dál. Mhh, ne. Už je příliš--pozdě. Už jsem se rozpadla na kousky.

Někde v těchto 20 000 repeticích jsem přestala být sama sebou. Jsem si toho vědoma. Nedokázala jsem ustát tuhle nudu a ztratila jsem své srdce. Už ani nejsem schopná komunikovat s ostatními.

Tento svět mě odmítá.

No, samozřejmě. Vždyť jsem sem už od začátku nepatřila. Vecpala jsem se sem násilím. Tahle třída, která patří všem kromě mě, mne vždy odmítala.

Vím, jak dosáhnout klidu.

Ale to neudělám.

Protože moje přání ještě nebylo splněno.

…Eh? Ale vždyť už jsem se rozpadla na kousíčky. Tak proč jsem schopná si udržet jen tohle přání? Je to vůbec možné? Moje přání bylo rozškrábáno společně s mým srdcem. Důkazem je, že

--si to přání nedokážu vybavit.

"Ahaha--"

Nevědomky se zasměju. Správně, nevzpomínám si. Ahaha, nedokážu si vzpomenout. Co že jsem si to vlastně přála? No tak, chci si vzpomenout! Proč jsem snášela tohle opakování, které mě tak akorát mučí? Můžu se jen smát. Ačkoli se můžu jenom smát… aah, zapomněla jsem, jak se od srdce zasmát už hodně dávno a tak se jenom směju víc a víc nahlas bez jakýchkoli emocí.

Takže--bych to mohla prostě skončit.

Je to extrémně snadné rozhodnutí. Proč mě to až doteď nenapadlo?

Stačí, když ho zabiju. Prostě ho musím zabít. Musím zabít Kazukiho Hoshina. Konec konců, on je původcem mého utrpení. Jestliže můžu dosáhnout klidu duše tím, že to udělám, prostě to musím udělat co nejrychleji.
Ale někde v hloubi duše to vím.

Že tahle moje <>, kterou jsem kdysi nazývala svým <<přáním>> mi to nedovolí ukončit.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama