Po 27 753tí (část třetí)

15. července 2016 v 12:54 | Aelynn |  Hakomari
*

Stejně jako obvykle mě odvede na konec školní budovy. A stejně jako obvykle se opře o sloup.

"Nejdřív si s tebou chci něco vyjasnit. Nemám v plánu si s tebou povídat. Prostě budeš poslouchat, co říkám, jako idiot."

"…O tom snad můžu rozhodnout sám."

Zkouším si trochu vyskakovat, ale Otonashi-san se na mě jenom chladně podívá.

"Hoshino, víš po kolikáté už tohle je? Ne, nevíš. Už po 27 753tí."

To je doopravdy šílené číslo.



"…Ty to vážně počítáš?"

"Ano, protože není žádný další způsob, jak se o tom ujistit, kdybych třeba jen jednou vynechala. Když zapomenu počítat, ztratím se v tom. Takže nepřestávám."

Asi je to docela uklidňující, když člověk ví, kolik kroků už udělal směrem ke svému cíli, o kterém vlastně ani neví, kde přesně se nachází.

"Opakovalo se to už tolikrát. Vyzkoušela jsem už všechny možné metody, jak tě oslovit. Jsem v situaci, kdy už mě nenapadá nic, co bych ještě nezkusila."

"Proto se domníváš, že není důvod se mnou mluvit?"

"Správně."

"To už se mě ani nebudeš snažit přesvědčit, abych ti předal tu 'schránku'?"

"To už jsem vzdala hodně dávno."

"Proč? Určitě už jsem se tě párkrát pokoušel podporovat."

"Ah, samozřejmě. Několikrát jsi stál proti mně a několikrát jsi se mnou spolupracoval. Ale víš ty co? Stejně je to jedno. Tak jako tak mi tu 'schránku' stejně nepředáš."

'Schránku' jsem jí nepředal, ani když jsem se s ní snažil spolupracovat? …No, vlastně to dává smysl. Kdyby Otonashi-san získala 'schránku', tahle <<přítomnost>> uvnitř 'Třídy Zatracení' by neexistovala.

"Jen se chci ujistit: víš s jistotou, že to já mám tuhle 'schránku'?

"Párkrát už jsem zvažovala možnost, že by to tak nebylo. Ale vždy dospěji ke stejnému závěru: Kazuki Hoshino je bezpochyby 'majitelem'."

"Proč si to myslíš?"

"Nemám tolik podezřelých, jak by sis mohl myslet. Vysvětlení by zabralo moc času, takže to zkrátím - je nemožné, aby se těm několika podezřelým podařilo mě 27 753krát obelhat. Tudíž jsi jediným možným 'majitelem' ty. Kromě toho existuje ještě jeden důkaz, který nemá s 'Třídou Zatracení' nic společného, nemám pravdu?"

Je to přesně tak, jak říká. Potkal jsem toho, komu tato 'schránka' původně patřila--"*".

"Ale stejně mi tu 'schránku' nepředáš. Možná bych spíš měla říct, že mi ji ani nemůžeš předat. Za majitele jsem tě označila už snad 20 000krát."

"Takže jsi to vzdala?"

Tahle Otonashi-san vzdala veškeré úsilí získat 'schránku'?

"Nevzdala jsem to. Jenom nemůžu obdržet 'schránku'. Představ si, že se hledáš 100 yenů, které bys měl mít ve své peněžence, ale i když ji převrátíš naruby, nemůžeš je najít. Je jednoduché prohledat každý kout a kapsu peněženky; a i přesto je nenajdeš. Takže musíš přepokládat, že už tam těch 100 yenů prostě není. A přesně tak to je - za těchto 27 753 časových smyček jsem došla k závěru, že <<nemůžu získat 'schránku' od Kazukiho Hoshina>>."

Otonashi-san se na mě chvíli mračí a pak se otočí.

"Každopádně, tady jsem skončila. Ještě mi chceš něco sdělit?"

"…Správně! Tohle je vlastně ten důvod, proč jsem s tebou chtěl vůbec mluvit."

Musím to říct.

Rozhodl jsem se. Rozhodl jsem se, že budu bránit 'Třídu Zatracení'.

Z Otonashi-san, která nesčetněkrát zabila Mogi-san, udělám z ní svého--

"Prohlašuji, že se tímto Otonashi-san, ne, Aya Otonashi stává mým--"

"--nepřítelem?"

"--Eh?!"

To, co jsem chtěl odhodlaně říct s jistotou, že to pro ni bude šok, uhodla už dopředu. Navíc stále vypadá znuděně a bez zájmu a ani se na mě neobtěžuje podívat.

Když si všimne, že jsem upřímně v šoku, povzdychne si a neochotně se ke mně obrátí.

"Hoshino, ty to pořád ještě nechápeš? Kolik času si myslíš, že jsem strávila s tebou a těmi ostatními idioty? Tohle je něco, co už se opakovalo tolikrát, že mě to skutečně unavuje. Není možnost, že bych to nečekala, nemyslíš?"

"C-Cože--"

Tohle rozhodnutí jsem udělal už několikrát?

Jak to, že to ani jednou k ničemu nebylo?

"Mimochodem, možná bych ti mohla říct i tohle. I když je tvoje odhodlání udělat ze mě svého nepřítele postaveno na tvých základních hodnotách, a i když tě právě tyto hodnoty přiměly k tomu, aby sis uchoval svoje vzpomínky; stejně jednoho dne tuhle nenávist vůči mně odvoláš. Tím jsem si stoprocentně jistá."

"T-To není--"

To by znamenalo, že jsem se smířil s tím, že zabíjí Mogi-san; že bych se rozhodl zbavit svých citů k Mogi-san.
"Nevěříš mi? Chceš, abych ti řekla důvod, který jsem od tebe už nesčetněkrát slyšela?"

Kousnu se do rtu.

Otonashi-san nejspíš považuje naši konverzaci za skončenou a otočí se.

"Tyhle tvoje základní hodnoty vydržely víc než 20 000 repetic bez problému. To je taky ta jediná věc, kterou na tobě uznávám."

Automaticky zvednu hlavu.

Zrovna řekla, že mě <<uznává>>, nemám pravdu? Tahle Otonashi-san?

"Počkej na chvíli."

Je jedna věc, na kterou se prostě musím zeptat.

Otonashi-san ke mně jenom nakloní hlavu.

"Už se mě nebudeš snažit přesvědčit, abych ti dal 'schránku', že?"

"Copak jsem to zrovna neřekla?"

"V tom případě… co máš teď v plánu udělat?"

Výraz její tváře se ani trochu nezmění. Pořád se na mě zpříma dívá, aniž by se pokoušela vyhnout očnímu kontaktu.
To já se nechtěně vyhnu jejím očím pod tíhou jejího přímého pohledu.

"Ah--"

A přesně v ten okamžik… Otonashi-san odejde, aniž by řekla jediné slovo.

Aniž by zodpověděla moji otázku.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama