Po 27 753tí (část pátá)

15. července 2016 v 13:08 | Aelynn |  Hakomari

*
Asi jsem to měl předpokládat. Ale já jsem nad tím nepřemýšlel, protože jsem si to nechtěl přiznat.

Aya Otonashi došla k závěru, že je zhola nemožné ode mě získat 'schránku'.

Vlastně je docela jednoduché zastavit 'Třídu Zatracení', když znáte pachatele. Je jeden způsob, kterým může získat tu 'schránku', po které toužila natolik, že prožila jeden den víc než 20 000krát.

Takže… co by měla udělat?

Není to jasné?




Cítím svoje vlastní tělo odletět kvůli náhlému nárazu. Je vážně komické vidět svoji známou pravou nohu ležet několik metrů ode mě. Chce se mi smát.

"Takže tady to končí…"

Umírám. Dovolil jsem, aby mě <<zavraždila>>.

"27 753 naprosto zbytečných repeticí. Takže tentokrát bylo všechno moje úsilí k ničemu? Musím… musím uznat, že už i já jsem unavená."

Mám-li to říct přesně, ještě jsem neumřel. Ale ležím v kaluži krve, takže to vím. Umřu. Nikdo mě nezachrání. To ona mě zabila.

"Ugh… strávila jsem tady tak odporné množství času a co z toho mám? Ještě nikdy jsem nenenáviděla svoji vlastní neschopnost víc než teď…!"

Hořce si šeptá plná výčitek.

"…To je jedno. Když se mi nepodařilo najít 'schránku' tady, prostě ji půjdu hledat jinam."

Její oči už si mě nevšímají. Vlastně si mě nikdy nevšímaly.

Už od samého začátku až do konce se Aya Otonashi dívala jenom na 'schránku' uvnitř mě.

Zmizí tohle zase v prázdnotě? Ne, nezmizí. Jestliže se 'schránka' stala součástí mého těla, rozbije se zároveň s mou smrtí. A přesně tak, když tenhle náklaďák rozdrtil moje tělo, rozdrtil s ním i mou 'schránku'.

Už se nic nebude opakovat.

Ach, jaká to ironie. Jestliže je tohle jediný způsob, jak ukončit 'Třídu Zatracení', potom je smrt jediná věc, o které bylo předem rozhodnuto. Proto je tu jenom prázdnota. Tenhle svět byl určitě--jen svět po mé smrti.

Ale s tímhle náš boj skončil.

Byl to jednostranný boj bez jakýchkoli překvapení a teď se blíží ke svému konci. Už je po všem.



Jasně… přesně o tomhle jsi přesvědčená. Že, Otonashi-san?




Je mi tě líto. Skutečně tě z hloubi svého srdce lituji, Otonashi-san!

Možná je to tím, že jsi mě celou tu dobu ignorovala. Kdyby sis mě všímala, potom by k tomuhle nedorozumění nikdy nedošlo.

Proto bude tenhle zbytečně promrhaný čas i nadále pokračovat.

Poslouchej, Otonashi-san. Je to jasné jako facka, takže by ti to určitě bývalo došlo, kdyby ses nad tím aspoň trošku zamyslela. Není možné, aby byl obyčejný člověk, jako jsem já <>.

Chci jí to říct, ale už to nejde. Nemůžu otevřít pusu a zformulovat svá slova.

Pomalu upadám do bezvědomí. Umírám.

A pak--nic neskončí.








 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama