Po 27 753tí (část druhá)

15. července 2016 v 12:49 | Aelynn |  Hakomari

*
Tentokrát mě Otonashi-san neoslovila.

Ne, vlastně si myslím, že se to stalo i minule. Přesně si to nepamatuji, ale mám ten pocit, že to takhle proběhlo už párkrát.

O obědové přestávce sedí Aya Otonashi sama v lavici a velice unaveně jí chleba.

Tentokrát to budu já, kdo ji zkontaktuje.

Už jenom z toho pomyšlení mi celé tělo ztuhne a srdce mi začne bít jako o život. Její odmítavé chování vůči ostatním kolem ní vytvořilo obrovskou bariéru, která sama o sobě mému stresu taky zrovna neubírá.

"…Otonashi-san."



Připravím se a promluvím na ni. Nicméně Otonashi-san se ani neotočí. Ale není možné, aby mě z takovéto vzdálenosti neslyšela, tak pokračuju.

"Chtěl bych s tebou něco probrat."

"Ale já s tebou ne."

Odmítne mě, aniž by se na mě alespoň podívala.

"Otonashi-san."

Žádná reakce. Dál nepřítomně žvýká svačinu.

Vypadá to, že mě má v plánu ignorovat, ať už řeknu cokoli. V tom případě jí to prostě musím znemožnit.
Když se zamyslím, hned mě to napadne.

"…Mario."

Okamžitě přestane žvýkat.

"Chci s tebou něco probrat."

Pořád se na mě nedívá. Ani nic neřekne.

Ve třídě zavládne mrtvolné ticho. Všichni spolužáci zadrží dech a upírají na nás svoje pohledy.
Nakonec Otonashi-san zřejmě ztratí trpělivost a povzdechne si.

"Nikdy by mě nenapadlo, že řekneš to jméno. Zdá se, že si toho tentokrát pamatuješ docela dost."

"Správně, takže--"

"I přesto s tebou nemám o čem mluvit."

Dál lhostejně jí chleba.

"Proč!"

Když automaticky začnu křičet, pohledy všech spolužáků se soustředí na mě.

"Proč?! Copak nejsem ten, o koho tady celou dobu jde?! Proč mě aspoň nevyslechneš?!"

"Ptáš se proč?"

Otonashi-san se jízlivě zasměje.

"Doopravdy to nevíš? Ha! Jasně. Vždycky se chováš tak tupě, jako právě teď. Nedokážeš se ani sám zamyslet. Proč bych se měla s někým takovým vybavovat?"

"…No, nepamatuju si, co jsem párkrát udělal."

"Párkrát? Blázne. Co je tak jiného na tom, jaký jsi teď, hm? Jsi stejný jako vždycky, nebo snad ne?"

"Jak můžeš tvrdit něco takového? Vždyť ani nevíš, co ti chci. Možná ti chci pomoct, takže-"

"To je jedno."

Otonashi-san prohlásí, aniž by mě nechala dokončit větu.

Chci protestovat. Ale všechny moje námitky zhatí její následující slova.

"Protože tohle není podruhé nebo potřetí, co jsi mi učinil takovou nabídku."

"Eh--?"

Jsem tak překvapený, že můj obličej dost možná vypadá komicky. Otonashi-san lehce zvedne koutky u úst a odloží svůj nakousaný chleba.

"Dobře tedy. Tahle repetice je stejně plná zbytečností. Ačkoli to taky není podruhé nebo potřetí, co ti tohle vysvětluju, možná bych ti to přece jenom mohla říct."

Otonashi-san vstane a odejde ze třídy.

Nemám na výběr, takže ji tiše následuji.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama