Po 27 753tí (část čtvrtá)

15. července 2016 v 12:56 | Aelynn |  Hakomari

*
Otonashi-san se potom už nevrátila do třídy - možná šla domů.

Pátá hodina, matematika. Vůbec nechápu látku, kterou nám učitel vysvětluje, ačkoli jsem nejspíš jeho výklad slyšel už milionkrát, a tak celou dobu místo tabule sleduju Mogi-san.

Vážně opustím Mogi-san? Vzdám se dobrovolně toho, co k ní cítím?

Ne. To není možné. Nezáleží na tom, co si moje předchozí já myslelo.

Tohle moje já by se nikdy nevzdalo Mogi-san. A to je to jediné, na čem záleží.



Pátá hodina skončila.

Hned po zvonění se vydám k lavici Mogi-san. Všimne si mě a podívá se na mě těma svýma velkýma očima. Už jenom její pohled stačí na to, aby celé moje tělo ztuhlo jako kámen a moje srdce vypadlo ze svého obvyklého rytmu.
Jenom její pohled. To značí, jak důležité je to, co jí mám v plánu říct.

Něco, co bych za normálních okolností neudělal.

Ale nemůžu si pomoct. Nenapadá mě žádný jiný způsob, jak si uchovat vzpomínky.

"…Mogi-san."

Nejspíš mám na tváři zvláštní výraz. Mogi-san se na mě dál nechápavě dívá a naklání hlavu na stranu.

"Erm, něco bych ti chtěl--"



<<Počkej, prosím, do zítřka.>>



"--Ah"

V hlavě se mi promítne obraz. Něčí hlas samovolně opakuje tu stejnou větu. Je to tak jasný a čistý vjem, bolí to, jako kdyby mi do očí, uší a mozku pronikly miliony střípků skla.

Srdce mi tluče tak silně, že mám pocit, jako kdyby mi v hrudi někdo bušil kladivem.

N-Ne--

Nechci si vzpomenout. I přesto, že si to nechci vybavit. I přesto, že se zoufale pokouším sám sobě namluvit, že není pravda, že by se to stalo už tolikrát předtím, ten obraz nechce zmizet. Ačkoli dokážu zapomenout na jakoukoli jinou důležitou věc, na tuhle ne.

No jo, jasně--

Kdysi dávno---jsem už Mogi-san svou lásku vyznal.

"…Stalo se něco?"

"……Ne, to nic."

Ustoupím od Mogi-san. Podezřívavě nadzvedne obočí, ale na nic víc se mě už nezeptá.

Vrátím se zpátky na svoje místo a položím si hlavu na lavici.

"……Aha."

Když nad tím teď přemýšlím, je to jasné. Vždyť jsem tenhle den prožil víc než 20 000.

Vyznám lásku Mogi-san. Ale zapomenu to. Tak jí tu lásku vyznám znova. Ale zase zapomenu. Protože se nechci poddat 'Třídě Zatracení', říkám jí tu stejnou věc pořád a pořád dokola i když ani nechci, a nakonec na to stejně vždycky zapomenu.

A pokaždé mi dá tu stejnou odpověď, odpověď, kterou chci slyšet ze všech nejmíň.

Vždycky to řekne. Naprosto pokaždé řekne tu stejnou větu. No, ani nemůže říct nic jiného. Mogi-san si neuchovává své vzpomínky, takže mi může dát jen jednu jedinou odpověď.

Nic jiného, jen--

"Počkej, prosím, do zítřka."

Je to vážně kruté. Jen pro vaši informaci--tenhle zítřek nikdy nepřijde.

Získám neuvěřitelné odhodlání, posbírám veškerou svou odvahu, kterou bych původně ani neměl, vynervuju se až k šílenství - a stejně, tahle moje upřímná slova zmizí, jako kdyby nikdy neexistovala. A potom, právě jako se to stalo teď, znovu a znovu potkám ji, která ztratila své vzpomínky.

…No jasně. Moje slova a odhodlání jen tak nezmizí.

Vlastně vůbec neexistovala.

V tomhle světě není od samého počátku vůbec nic. Ve světě, kde všechno, co se stane, zmizí, nemá nic žádnou hodnotu. Není žádný rozdíl mezi krásnými věcmi, škaredými věcmi, důležitými věcmi, nepodstatnými věcmi, milovanými věcmi, nenáviděnými věcmi.

Není tady vůbec nic. Jen nicota.

Nepolapitelná prázdnota s názvem 'Třída Zatracení'.

Dělá se mi špatně. Musím dýchat v tomhle prostředí. Ačkoli mám sto chutí zbavit své plíce veškerého vzduchu, nemůžu, protože bych nemohl dál žít. Nemůžu žít bez dýchání. Ale když budu dál dýchat tuhle prázdnotu, dokonce i moje tělo se stane prázdným. Budu bezcenný jako list papíru.

Nebo--možná už je příliš pozdě a i já jsem se stal nicotou?

"Co se děje, Kazu-kun? Není ti dobře?"

Když uslyším známý hlas, pomalu zvednu hlavu, zatímco dál ležím na lavici. Kokone stojí přede mnou a mračí se na mě.

"To mi připomíná, netekla ti náhodou při tělocviku krev z nosu? To může být taky kvůli tomu, víš? Jestli je ti zle, nechceš radši zajít na ošetřovnu?"

"Nemusíš se o něj bát, Kiri. Vsadím se, že jde spíš o ten klín, na kterým ležel, ne o ten úraz."

Řekne Daiya, kterému se podařilo se ke mně přiblížit, aniž bych si toho všimnul.

"Klín…?...Ah! Aha! Tak tím to je! Pchééé, jenom nemoc z lásky…"

Z široka se usměje a praští mě přes ramena, aby mi dodala odvahu.

"T-y! Ty ty! Není to tak trošku drzý, když jsi to ty? Nelam si hlavu věcma jako je láska, to je pro starší."

"Nechat se utáhnout na takové jednoduché svádění - směšné."

"N-Ne! Já jsem Mogi-san vždycky milo--"

Zastavím se v půlce věty. Něco takového by mi nemělo z úst vyklouznout hned z několika důvodů. Tak zaprvé, přiznám tím, co cítím k Mogi-san, ale předně--

"Ha? Ještě včera ses o ni vůbec nezajímal, nemám pravdu?"

--by to vůbec nebyla pravda.

Když se nad tím zamyslíte, vlastně jsem se do ní zamiloval teprve dneska. Minimálně z pohledu Daiyi a ostatních je to úplná novinka. A právě proto nikdo neví o mé lásce k Mogi-san, i když je to z mého chování zcela evidentní.

"No no, Daiyo, vypadá to, že se nám někdo přiznal, že miluje Kasumi. Uhihi."

Kokone se pousměje a dloubne Daiyu loktem.

"Máš pravdu. Vlastně je to docela zábavné."

"Uhehe… milostný trable ostatních jsou vždycky sranda! Mh, mh. Nemusíš si dělat starosti. Tady velká ségra tě podpoří! Budu ti dávat rady a pomůžu ti! A když tě odkopne, utěším tě! Ale když se vážně dáte dohromady, zabiju tě, protože to by mě fakt štvalo."

"Bez obav. Když spolu náhodou začnou chodit, přeberu mu ji."

"Uwaa, to zní zábavně! Problémy ostatních a zamotaný milostný trojúhelníky! Boží!"

Nejenom že se chovají krutě, navíc ignorují moji depresi.

No, ještě že tady není XX. Kdyby tady byl, hned by se chytil příležitosti a zavedl by tuhle konverzaci někam, odkud by mohla skončit jenom--

"--Eh?"

"Hmm? O co jde, Kazu?"

"Ne, já jen… říkal jsem si, kde asi je. Možná si vzal den volna?"

"O kom to mluvíš?"

Daiya se na mě podezřívavě dívá. To je zvláštní. Myslel jsem, že to Daiyovi hned dojde, i když budu takhle mluvit.

"Copak ty nevíš? Přece--"

--Err, kdo?

Ech? Tak počkat. Já… chci vyslovit jméno jistého člověka. Tak jak to, že si nedokážu vybavit ani jeho jméno, ani jeho tvář?

"…Kazu-kun? Co se děje? O kom to mluvíš?"

Je mi zle, jako kdybych polknul něco polotekutého, slizkého, co mě dráždí uvnitř v krku. Ale mám štěstí, že cítím aspoň nějaký odpor. Kdybych to spolknul a úplně na to zapomenul, XX by zmizel.

"H-Hej, Kazu-kun…!"

Bez problému. Můžu si vzpomenout. Můžu si vzpomenout právě díky téhle nechuti.

"--Haruaki."

Jméno mého kamaráda. Přítele, který přísahal, že bude navždy stát na mojí straně.

…Není to nic moc, ale pořád existuje jistá naděje. Doufám, že jsem na něj zapomenul jenom z nějakého důvodu. Ale jsem jenom naivní idiot. Tohle přání--

"Hej, Kazu. Kdo je to 'Haruaki'?"

--se mi nikdy nemůže splnit.

Zatnu zuby. Daiya a Kokone na mě jen nechápavě zírají.

Nepamatují si ho. I když ho znají mnohem dýl než já, už od dětství.

Bez slitování mi předhodili do tváře skutečnost, že <> tady neexistuje a-

"Jdu domů."

-a to je pro mě osudná rána.

Vstanu, vezmu si svou tašku, otočím se k nim zády a vydám se ke vchodu do třídy.

Už tady dál nevydržím.

Proč tady Haruaki není?

Vím proč. Někdo Haruakiho 'zavrhnul'.

Ale kdo? To vím s naprostou jistotou. 'Zavrhnout' se ho rozhodl <>, ten, kdo způsobil tuhle 'Třídu Zatracení'.

Špatně jsem to pochopil. Předpokládal jsem, že 'Třída Zatracení' sloužila k tomu, abych mohl pokračovat ve svém každodenním životě, už navždy. Každodennímu životu se říká každodenní život, protože jde dál, bez přestávky pokračuje. Kdybyste zastavili proud řeky, shromáždila by se v ní spousta bláta a zbarvila ji dočerna. Tak je to i tady. Tady se taky usadila sedlina.

Ah, jasně. Nejspíš jsem si toho už všimnul mnohokrát. I když se tento můj myšlenkový pochod opakoval tolikrát, asi mi to nakonec vždycky došlo. A proto jsem se přestal chovat nepřátelsky k Aye Otonashi.

Aya Otonashi zničí 'Třídu Zatracení'.

A když vím, co teď vím, proč bych se ji pokoušel zastavit?

Zvoní na hodinu. Většina mých spolužáků už se nejspíš vrátila do třídy a posadila se.

Takže dřív než odejdu, otočím se a rozhlédnu se po třídě.

Prázdné místo. Další prázdné místo. Další prázdné místo. A ještě jedno tam vzadu. Ah… dalo se to očekávat, ale nikomu samozřejmě nepřijde tenhle nezvykle velký počet prázdných míst zvláštní.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama