Po 2 602hé (část třetí)

15. července 2016 v 11:42 | Aelynn |  Hakomari

"…Eh?"

"Není možné vymazat její náskok, když už se těch 2 601 repetic stalo. V tom případě je potřeba nalézt způsob, jak zařídit, aby bylo těchto 2 601 repetic irelevantních. Když použijeme jednoduchou matematiku, rozdíl v informacích ve vzpomínkách na 102 601 a 100 000 opakování jsou pouhá 2%. Tomu už se ani nedá říkat rozdíl. Jestliže protagonista zažije tolik opakování, nová studentka ztratí svoji výhodu a on se jí bude moct postavit. Potom stačí, když využije tyto získané informace a všechny snahy nové studentky k tomu, aby ji vyčerpal, oslabil, zmařil její plány a donutil ji zapomenout na tyhle její vzpomínky."



"Já--"
Vážně bych měl udělat něco takového?
"……Ale on ani nezná způsob, jak si ty vzpomínky udržet."
Správně. To, že se mi podařilo získat svoje vzpomínky, byla jenom náhoda.
"Říkal jsi, že se mu ty vzpomínky vybavily kvůli šoku, který utrpěl, když viděl něčí smrt, že?"
"…Nejspíš."
Žádný jiný důvod mě nenapadá a navíc mám ten pocit, že to tak prostě je.
Ty vzpomínky se mi vybavily jen náhodou, když jsem viděl Haruakiho mrtvolu.
"Potom je to ale jednoduché."
Daiya bezstarostně prohlásí.
"V tom případě stačí, když bude sám protagonista zabíjet."
"---Co to!"
Vyrazí mi to dech.
"N-něco takového…"
"Poslouchej. Uznávám, že nedává smysl jen tak někoho zabít. S takovouhle morálkou by většina čtenářů protagonistu spíš nenáviděla. Chci tím říct, že stačí, když protagonista udělá něco, co na něho bude mít stejný vliv, jako kdyby byl svědkem něčí smrti."
"…To by…mohlo fungovat."
"Jinými slovy stačí, když bude protagonista toužit po téhle 'schránce' víc než sama nová studentka."
Zazvoní na hodinu. Daiya nejspíš považuje náš rozhovor za skončený a otočí se.
"Jdu zpátky do třídy. Ty bys měl taky, Kazu!"
"Jasně…"
Ale já nemám chuť vrátit se do třídy a místo toho zůstanu stát na místě. Daiya si mě nevšímá a vrátí se do třídy.
Povzdychnu si.
"…Určitě existuje nějaký způsob, jak si uchovat vzpomínky. Jenomže…"
Vydržet tohle 100 000krát? Čistě teoreticky by to možná šlo, ale ve skutečnosti je to zhola nemožné. Tohle není něco, co by člověk dokázal vydržet. Je to jako kdyby vám někdo řekl 'vynalezl jsem auto, co ujede 10 000 kilometrů za hodinu, tak ho za mě vyzkoušej'. I kdyby to auto skutečně dokázalo jet touto rychlostí, moje tělo by nevydrželo ten tlak a zničilo by se. Moje mysl, ne, lidská mysl celkově není přizpůsobená tomu, aby vydržela prožít 100 000krát jeden den.
Jestliže je Otonashi-san schopná tohle ustát, jedná se o zvláštní případ. Prosím, neházejte mě do jednoho pytle s touhle příšerou.
Ale je tohle opravdu jediná cesta jak soupeřit s Otonashi-san? Nebo jinak, mám s ní vůbec soupeřit? Nebylo by pro nás pro oba lepší, kdybych prostě vztyčil bílou vlajku?
Dokonce ani o něčem takovém se nedokážu rozhodnout.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama