Po 2 601ní (část třetí)

11. července 2016 v 21:32 | Aelynn |  Hakomari

Po chvíli váhání začnu psát.

'Maria'.



Vstanu a předám svou odpověď Otonashi-san. Už u ní dávno nestojí žádná fronta. Vypadá to, že jsem poslední. Nervózně jí podám list papíru. Beze slov ho přijme.

Potom se podívala na písmena, která jsem napsal.

A její výraz se změní. Masivně.

"…Eh?"

Otonashi-san, která nejevila sebemenší známky neklidu, když jednala s učitelem nebo s Daiyou, vytřeští oči.

"Fufufu…"

A najednou propadne záchvatu smíchu.

"Hoshino."

"Oh, zapamatovala sis, jak se jmenuju."

V tu chvíli toho začnu litovat. Protože když se konečně přestane smát, zamračí se na mě, jako kdybych byl potomek znepřátelené rodiny jejích předků.

"…Ty…! Děláš si ze mě legraci?!?"

Vypadá to, že se zběsile snaží potlačit svůj vztek. Mluví hlubokým, tichým hlasem. Tu část s děláním legrace jsem předpokládal, ale tenhle tón hlasu bych nečekal.

Najednou mě vší silou chytne pod krkem.

"Ach! P-promiň! N-není to tak, že bych si z tebe dělal legraci…"

"Takže mi chceš říct, že jsi napsal tuhle odpověď, aniž bys mě chtěl zesměšnit?"

"…Err, no. Asi… máš pravdu. Možná to byl jenom vtip."

To je nejspíš poslední kapka.

Aniž by mě aspoň na chvíli pustila, odtáhne mě až na druhý konec školní budovy.

*
"Hoshino. Děláš si ze mě legraci?"

Otonashi-san mě přitlačí ke zdi a dívá se na mě.

"Nejsem dobrá ve vypracovávání plánů. Jsem si toho vědoma. Je to jenom šílený plán typu 'Jestli je mezi vámi pachatel, ať se přihlásí!'. Ne, vlastně se tomu ani nedá říkat plán. Tak mi řekni… proč jsi mi na to ksakru skočil?! A navíc je to už podruhé, co jsem tuhle metodu zkoušela! Poprvé jsi ji kompletně ignoroval!"

Pustí límec mojí košile, ale její oči stačí samy o sobě víc než dost na to, aby mě udržely na místě.

Otonashi-san mě pozoruje, pak se kousne do rtu a povzdychne si.

"…Ne, ztratila jsem hlavu, protože jsem konečně něco vytěžila z takhle směšné metody. Ale aspoň se zdá, že věci směřují k lepšímu, takže bych měla být spíš šťastná."

"…Ah, správně. Měla bys být šťastná! Hahaha…"

Otonashi-san se zamračí v reakci na můj nucený smích. Asi bych měl být radši zticha.

"…Nechápu to. Vlastně jsem si říkala, že už jsi dál nedokázal odolávat mému nátlaku… Ale co má potom znamenat ten tvůj ignorantský obličej!"

Spíš než že bych byl nemyslící, vůbec nechápu, o čem to sakra mluvíš.

"2 600krát jsi mě ignoroval. Nezáleží na tom, kolikrát se tohle bude opakovat, já se nevzdám. Ale přesto mě to začíná unavovat. Ty bys na tom měl být stejně, tak jak to, že si dokážeš udržet tuhle vyrovnanost!"

Co mám na to říct… vůbec nevím, o čem to mluvíš.

Evidentně si konečně všimne mého rozčarování a podezřívavě se na mě podívá.

"…….Možná si toho nejsi vědom?"

"Vědom? A čeho jako?"

"…Tak dobře. Ať už to předstíráš nebo ne, menší vysvětlení by mě nemělo nijak významně poškodit. Hm, jasně. Abych to zjednodušila - na tuhle školu už jsem byla přeložena celkem 2 601krát."

Jediné, čeho jsem v tu chvíli schopný, je zírat na ni v němém úžasu.

"Jestli to jenom hraješ, obdivuju tvůj herecký talent. Ale pravda je taková, že kdybys to doopravdy 'nevěděl', potom bys nejspíš měl přesně tenhle přiblblý výraz. To je jedno. Vysvětlím ti, co jsem zatím pochytila. Mh, jasně - dneska je druhého března, že?"

Kývnu hlavou.

"Bylo by příjemné prostě říct, že jsem zažila 2 601 opakování druhého března, ale to není tak úplně pravda. Z tohohle důvodu jsem použila termín změny školy, ačkoli ani tohle není příliš vhodné."

"Haa…"

"Byla jsem vrácena zpátky do rána druhého března v 6:27 dohromady 2 601krát."

"……"

"Vrácena zpátky je z mé perspektivy správný výraz, ale obecně vzato není. Tudíž by bylo vhodné v této situaci použít termín 'byla jsem přeložena na tuto školu', jelikož je nejblíže tomu, co se skutečně děje--"

Otonashi-san si všimne, že mi spadla brada a poškrábe se na hlavě.

"Aah, bože! Jak blbej jenom můžeš být! Když se najednou něco stane a ty se vždycky vrátíš do jednoho dne v 6:27, tak to jednoduše nazveš 'časovou smyčkou', nebo ne?"

Křičí na mě a zdá se, že každou chvíli vybuchne. Ne, vážně… není nikdo, kdo by dokázal hned pochopit něco takového, nebo snad je?

"…Moc tomu nerozumím, ale chceš říct, že pořád dokola prožíváš určitou dobu?"

Přesně v tu chvíli, co to vyslovím.

"Ah---"

Cože? Co to je?

Chytnu se za hruď, kde mě zasáhne zvláštní intenzivní pocit. Nepříjemný pocit… ne, slovo 'nepříjemný' není adekvátní. Je to podivně děsivý pocit, jako kdyby vaše město bylo nahrazeno jiným, aniž by si toho kdokoli kromě vás všiml.
Není to tak, že by se mi obnovily vzpomínky. Na nic jsem si nevzpomněl.

Ale z nějakého důvodu cítím, že tohle se 'stalo'.

Otonashi-san říká pravdu.

Nic než ryzí pravdu.






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama