Po 2 601ní (část čtvrtá)

11. července 2016 v 21:33 | Aelynn |  Hakomari

"Konečně jsi to pochopil?"

"…P-počkej chvíli."



Prožila tohohle druhého března už 2 601krát. To už je samo o sobě dost na to, aby mě to zmátlo, ale co se Otonashi-san snaží říct, je:

"…Já to způsobuju?"

"Ano."

Otonashi-san odpoví bez zaváhání.

"P-proč bych něco takového udělal?"

"Není možné, abych znala tvůj motiv."

"To nedělám já!"

"Možná si to jenom neuvědomuješ."

Proč já? Zrovna když se jí na to chci zeptat, dojde mi to. Je jenom jeden důvod proč mě začala podezřívat.

To--protože jsem odpověděl 'Maria'.

"Podobně jako ty předtím než sis to uvědomil, lidé, kteří sem byli jenom zavlečeni, si nedokážou vybavit nic, co se stalo v předchozí 'časové smyčce'. Jinými slovy, kromě mě je jenom pachatel schopný napsat jméno 'Maria', které jsem zmínila v jedné z předchozích iterací."

Ale já jsem si tohle jméno vybavil. Je nemyslitelné, že by se jméno jako 'Maria' jen tak bezdůvodně objevilo.

"Nejsem si jistá, jestli je to účinné, ale vždycky se snažím chovat takovým způsobem, který by setrval ve vzpomínkách ostatních. Čekala jsem než pachatel, který má stejně jako já vzpomínky z již proběhlých cyklů této 'časové smyčky', udělá chybu. Ačkoli moc velké naděje jsem si nedělala."

"…Od kdy jsi mě podezřívala? Chci říct, v jednom z předchozích světů jsi přede mnou schválně zmínila jméno 'Maria', nebo ne?"

"Není to tak, že bych pochybovala konkrétně o někom, jako jsi ty, kdo vypadá neškodně."

"Takže…?"

"Hmpf, samozřejmě, že jsem prověřila všechny jednoho po druhém a řekla jim tohle jméno, jelikož můj čas je v podstatě neomezený."

Její čas je neomezený.

Čas, který tu Otonashi-san strávila. Tak obrovské množství času, že se to už ani nedá nazývat metaforou.
Chápu to. Její čas je v podstatě neomezený, což je taky důvod proč vymyslela tak nedbalý plán, jako přimět celou třídu napsat její jméno. S drobnou vírou, že někdo napíše 'Maria'. I kdyby neměla už žádnou naději. Všechna svoje řešení, jak se odsud dostat, nejspíš už vyčerpala dávno před touhle 2 601ní 'změnou školy', takže tohle pro ni byl jen pouhý způsob jak zabít trochu času, dokud by ji nenapadl další plán. I takovýhle hloupý plán je totiž lepší než nedělat vůbec nic, aby se aspoň trochu psychicky uklidnila. Konec konců, tohle by mohlo pokračovat po celou věčnost.

Proto se Otonashi-san naštvala, když jsem skočil na její trik. Je to jako kdybyste nemohli porazit nepřítele v RPG hře, takže byste strávili všechen čas tréninkem a zoufale se snažili vylepšit svoje dovednosti, ale ve skutečnosti by stačilo použít jen jednu jedinou kombinaci a uspěli byste. Sice jste dosáhli svého cíle, ale chtěli byste zpátky všechen ten čas a energii, který jste do toho zcela zbytečně vložili.

"Takže skončeme s touhle zbytečnou konverzací. Přece jenom ještě není po všem."

"Že ne?"

"Samozřejmě. Nebo ti snad připadá, že se tímhle všechno vyřešilo? Zdá se ti, že tahle nepřetržitá noční můra 'Třída Zatracení', skončila?"

'Třída Zatracení'? Nejspíš tak říká celé téhle opakující se situaci.

Každopádně, je jenom jedna věc, které nerozumím.

"Víš, docela chápu, že předpokládáš, že to mám na svědomí já, protože jsem napsal 'Maria'. Ale řekni, jak je vůbec možné, že tě tahle 'Třída Zatracení' taky neovlivňuje?"

"Není to tak, že bych tím byla nedotčená; vážně, může mě to ovlivnit stejně jako ostatní. Když se vzdám a zbavím se svých vzpomínek, hned se mě 'Třída Zatracení' zmocní. Budu dál bezvýznamně žít v téhle nekončící smyčce. Je to asi stejně tak jednoduché, jako vylít sklenici vody postavenou na hlavě. Dál bychom prožívali tenhle jeden den, který ty odmítáš."

"A to by se stalo, kdybys prostě zapomněla?"

"Zamysli se nad tím. Je snad někdo další, kdo by si toho všiml? Když sis toho nebyl vědom ani ty, ten, co tohle všechno způsobil?"

…Možná má pravdu. A navíc, prožila to už 2 601krát.

"Určitě by to bylo výrazně jednodušší, kdybych se prostě vzdala svojí paměti. Ale to se nikdy nestane."

"…Nikdy?"

"Přesně tak. Není možné, že bych se tomu poddala. I když budu muset tenhle den prožít ještě 2 000krát, 20 000krát nebo třeba trilionkrát, zvítězím nad touhle smyčkou a dosáhnu svého cíle."

2 000krát. Když nad tím tak přemýšlím, s tímhle číslem se člověk docela dost setkává ve svém každodenním životě. Ale když se to opravdu nahromadí kousek po kousku… tak například, rok má 365 dní, pět let potom 1825 dní… a ani to by ještě nestačilo.

A takovéhle množství času už Otonashi-san překročila.

"Hoshino. Neuvědomuješ si důvod, proč jsi stvořil tuhle 'Třídu Zatracení'?"

"Ech? …Ne."

"Fufu, aha. Když budu předpokládat, že to jen předstíráš, aby ses vyhnul mojí otázce, určitě to bude mít nějaký smysl. V tom případě jsou tvoje herecké schopnosti vážně úžasné."

"J-já to nehraju!"

"Dobře, v tom případě se tě na něco zeptám--"

Otonashi-san se lehce pousměje.

"Hoshino, potkal jsi - ho, že ano?"

--koho?

…z nějakého důvodu není otázka, kterou sám sobě položím. Koho jsem to potkal? Netuším. Nedokážu si vzpomenout.
I přesto to chápu.

Potkal jsem '*'.

Kdy? Kde? Jasně, že něco takového nevím. To není součástí mých vzpomínek. I přesto cítím, že jsme se potkali.

Snažím se vzpomenout si. Ale tahle informace je zablokovaná před mým vědomím, jako kdyby byla zamčená za betonovými dveřmi. Upozornění! Zákaz vstupu. Pouze pro autorizované osoby.

"Fufu, takže jsi ho potkal."

Chichotá se.

Touhle dobou už je o tom Otonashi-san přesvědčená. A já taky.

Já, Kazuki Hoshino, jsem ten, co způsobil tuto situaci.

"Nejspíš ti ji předal. 'Schránku', která ti splní jediné 'přání'."

Najednou použije slovo 'schránka'. Soudě podle kontextu, 'schránka' by měla být ta věc, která vytvořila tuhle 'Třídu Zatracení'.

"Ah, ještě jsem ti zapomněla říct, co je mým cílem."

Otonashi-san řekne, aniž by se přestala chechtat.

"Mým cílem je - získat tuhle 'schránku'."

V tu chvíli její smích zmizí. Otonashi-san, která si je jistá, že tahle 'schránka' patří mně, se na mě podívá chladnýma očima a přikáže mi.

"Předej mi ji."

Určitě tu 'schránku' mám. Neexistuje žádná jiná možnost, že?

Ale je vážně v pořádku předat jí tuhle 'schránku', která plní jakékoli přání?

Chci říct, Otonashi-san prožila jeden den 2 601krát jenom proto, aby získala tuto 'schránku'. Takže má nějaké 'přání', které jí stojí za to, aby něco takového přetrpěla. Chce si splnit vlastní 'přání'; i kdyby to mělo znamenat, že musí ukrást moje vlastní. Je to jako…

…Tohle je - skoro abnormální houževnatost.

Přesně tak, tohle není normální. Aya Otonashi není normální.

"…Nevím jak."

To není lež. Ale zároveň to je i způsob, jak jí dát najevo vzdor.

"Aha. Takže mi ji předáš, jakmile si vzpomeneš, jak se to dělá?"

"No…"

"Zapomenout, jak se zbavit schránky, je naprosto běžná věc. Ale jenom jsi zapomněl; někde v podvědomí pořád víš, jak se to dělá. Je to jako ježdění na kole: nedokážeš to vysvětlit ostatním, ale znáš ten pocit. Jenom nevíš, co dělat, protože to nedokážeš vysvětlit slovy."

"…Není nějaký jiný způsob jak skončit 'Třídu Zatracení' bez toho, abys mi vzala tu 'schránku'?"

Otonashi-san se na mě chladně podívá.

"Takže mi ji nemáš plánu předat. To se mi snažíš říct?"

"T-tak jsem to nemyslel…"

Když vidí, jak panikařím, Otonashi-san si povzdechne.

"No, ještě je tu jeden způsob. 'Třída Zatracení' by skončila, kdybychom zničili 'schránku' společně s jejím 'majitelem'."

"Zničili ji společně s 'majitelem'…?"

'Majitel' je nejspíš pachatel, který je zároveň i držitelem této 'schránky' - jinými slovy, já. Zničit ji společně se mnou? Jednoduše-

Otonashi-san potlačí všechny svoje pocity a chladně řekne.

"'Třída Zatracení' skončí, když umřeš."





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama