Po 10 876té (část třetí)

11. července 2016 v 21:07 | Aelynn |  Hakomari

Místo toho, aby se převlékla, zůstala dnes Kasumi Mogi v tělocviku ve své obvyklé uniformě.

Stejně jako vždy jenom sedí a sleduje kluky hrát fotbal, bez výrazu.

Její sněhobílé nohy jsou tak tenké, že vypadají, že by se mohly každou chvílí zlomit.




A já z nějakého důvodu ležím s hlavou na jejím klíně.

Ah, jasně. Já už taky pomalu začínám ztrácet pojem o tom, co se děje. I když moje srdce naplňuje jistý pocit radosti z téhle situace, nedokážu si ho plně vychutnat kvůli tomu, jak se neustále snažím zastavit svoje krvácení z nosu kapesníkem. Jinak by to nedopadlo dobře.

Pamatuju si, mimochodem, jak jsem se sem dostal. Jelikož jsem ztratil svoji schopnost koncentrace kvůli Otonashi-san, podařilo se mi dostat fotbalovým míčem přímo do obličeje, díky čemuž mi začal krvácet nos. Potom si o mě začala Mogi-san dělat starosti a, nevím proč, mě nechala spát na svém klíně.

Jenomže její nohy vůbec nejsou měkké a upřímně řečeno mě z nich docela tlačí hlava.

Zajímalo by mě, proč je na mě tak hodná. I když se jí podívám do tváře, nejsem schopný z jejího obličeje, který neukazuje žádnou emoci, vůbec nic vyčíst.

Ale mám radost.

Vážně velkou radost.

Zpátky k tomu, co řekla před chvílí Otonashi-san.

Samozřejmě, že mě to překvapilo. Nejenom kvůli tomu, že to nedávalo smysl a navíc se to nedalo očekávat. Co tím myslím je, že Otonashi-san řekla 'řeknu ti něco, co tě bude zajímat'. Jinými slovy prohlásila, že informace o Kasumi Mogi je něco, co bych chtěl vědět.

Nesvěřil jsem se dokonce ani Daiyovi nebo Kokone o tom, že se mi líbí Kasumi Mogi. Takže není možné, aby o tom věděla Otonashi-san, kterou jsem potkal teprve dnes. A i přesto to řekla.

"……Řekni, Mogi-san."

"Copak?"

Mogi-san mi tiše odpoví. Její hlas zní jako hlásek malého ptáčka a celkově se hodí k její drobné a křehké postavě.

"Erm, mluvila s tebou dneska Otonashi-san?"

"…Ta nová studentka? …Ne."

"A neznáte se, že ne?"

Mogi-san jenom zakroutí hlavou.

"A neudělala ti něco podezřelého?"

Na chvíli se zamyslí a pak znovu zakroutí hlavou. Její vlasy se přitom zavlní.

"Proč se mě na tohle ptáš…?"

Nakloní hlavu na stranu a zeptá se mě.

"Ah, to nic… zapomeň na to."

Podívám se zpátky na hřiště. Otonashi-san stojí sama uprostřed dvora se sklíčenou pózou a neprojevuje žádný zájem ani o míč, ani o svoje spolužačky. Když jí někdo náhodou kopne míč, slabě ho kopne zpátky. … Er, nekopla ho zrovna holce z druhého týmu?

Mmhh.

Možná jsem nad tím moc přemýšlel, když jsem si myslel, že si všimla toho, co cítím k Mogi-san.

Otonashi-san na mě dost zapůsobila kvůli svému vzhledu i chování. Správně, jen jsem nad tím příliš uvažoval, protože mi něco takového řekl člověk, jako je ona. Logické vysvětlení, které by pochopil naprosto každý.

Tak proč--se tomu sám zdráhám uvěřit?

Otonashi-san se na mě podívá.

Upevní na mě svůj zrak a nevypadá to, že by měla v dohledné době v plánu podívat se jiným směrem.

Upřeně se mi zadívá přímo do očí. Najednou drze zvedne koutek u pusy. Ačkoli hodina ještě neskončila, namíří si to přes celý dvůr ke mně.

Dřív než si to sám stačím uvědomit, postavím se. Dobrovolně se vzdám privilegia ležet na klíně Mogi-san, což by pro mě mělo být to největší štěstí. Celé moje tělo se třese. To není metafora; vážně se klepu.

Mogi-san, která si zřejmě už taky všimla Otonashi-san, znervózní a taky úzkostlivě vstane.

Pořád s tím stejným troufalým úsměvem na rtech na mě Otonashi-san ukáže… ne, vlastně ukáže na Mogi-san.

Přesně v tu chvíli.

Najednou se zvedne prudký vítr. Úplně z čista jasna. Závan, který by nikdo nemohl předvídat.

A přesně tenhle závan nadzvedne Mogi-san sukni.

"~~~!!"

Mogi-san hned vrátí svoji sukni zpátky na místo. Ale jenom zepředu. Já stojím za ní. Jakmile se vítr uklidní, Mogi-san se otočí a podívá se na mě. Její obličej je bez výrazu jako vždycky, ale zdá se mi, že její tváře jsou o něco růžovější než obvykle.

Tiše zašeptá: "Viděls něco?"

Ne, vlastně to možná řekla nahlas, jenom jsem její slabý hlas neslyšel. Zběsile zakroutím hlavou. Nejspíš je díky mojí zoufalé reakci evidentní, že jsem viděl všechno. Ale Mogi-san neodpoví a jen sklopí oči k zemi.

Tou dobou už stojí Otonashi-san přímo vedle mě.

Podaří se mi zahlédnout záblesk její tváře.

"Aah--"

A pak mi konečně dojde, proč se celé moje tělo tak chvělo. Pochopím význam jejího výrazu. Cit, který ke mně ještě nikdy nikdo nechoval.

--Nepřátelství.

Proč? Proč je něco takového namířeno proti někomu, jako jsem já?

Otonashi-san pozvedne koutek u úst a zamračí se na mě. Zatímco se dál třesu a nedokážu se pohnout z místa, položí mi ruku na rameno a zašeptá mi přímo do ucha.

"Byly světle modré, že?"

Otonashi-san to všechno věděla. Znala moje city k Mogi-san, věděla, že jí dnes vítr nadzvedne sukni a já budu u toho, všechno to věděla.

To, co předtím řekla, nebyl jenom vtip. Byla to---výhružka, která mi měla naznačit, že o mně ví naprosto všechno, že pochopila způsob mého myšlení, že mě má kompletně ve své moci.

"Hoshino, určitě už sis vzpomněl, že?"

Zatímco jsem ještě pořád ve stadiu zkamenělosti, Otonashi-san mě tiše pozoruje. Chvíli to trvá, ale když jí stále nic neodpovídám, povzdechne si a podívá se do země.

"Takže to bylo k ničemu, i když jsem zašla takhle daleko…Chápu, dneska jsi ještě tupější než obvykle."

Zamumlá.

"Jestli jsi zapomněl, pozorně mě poslouchej a zapamatuj si to, co ti teď řeknu. Jmenuju se 'Maria'."

…'Maria'? Ne, err… jmenuješ se 'Aya Otonashi', nebo snad ne?

"…T-to má být tvoje přezdívka nebo tak něco?"

"Zmlkni."

Zaškaredí se na mě a ani se nepokouší skrýt svoji podrážděnost.

"Tak dobře. Vůbec se nechováš vyzývavě, tak toho prostě využiju."

Otonashi-san prohlásí a otočí se ke mně zády.

"Ah, počkej…"

Sám od sebe ji zastavím. Když se otočí, vypadá vystresovaně. Když spatřím její naštvaný výraz, nechtěně nadskočím.
Nevím to jistě. Ale podle toho, jak se Otonashi-san chová, možná---

"Potkali jsme se už někdy?"

Po tom, co uslyší moje slova, se Otonashi-san pousměje.

"Ano, v minulém životě jsme byli milenci. Oh, můj drahý Hathawayi, jak ubohý jest tvůj nynější stav! Tehdy jsi nebýval takovým hlupákem, když jsi mi sypal k nohám poklony, mně - princezně znepřátelené země."

"………Ehm, cože?"

Nevím, co říct. Když mě takhle vidí, Otonashi-san vypadá spokojeně a úplně poprvé se na mě upřímně usměje.

"To byl jen vtip."

*
Další den.

Viděl jsem mrtvé tělo Ayi Otonashi.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama