Po 10 876té (část druhá)

11. července 2016 v 20:59 | Aelynn |  Hakomari


"Už jste skončili s tou svojí mileneckou hádkou?"

První věc, co uvidím, když se otočím, je piercing v pravém uchu. Na celé téhle škole je jenom jeden člověk, který se chce takhle vyčleňovat.

"…Daiyo. To nebyla žádná milenecká hádka. Kam ses to díval, žes došel k tomuhle závěru?"


Můj kamarád Daiya Oomine se po vyslechnutí mé námitky jenom jízlivě zašklebí. Jasně, arogantní jako vždycky. No, asi by bylo zvláštní, kdyby se někdo jako je on, kdo si zdobí tělo takovými doplňky a nejenom že ignoruje školní řád, ale spíš ho zcela záměrně porušuje a provokuje, dobrovolně nechal ponížit.

"Ale to sis vážně nevšiml té řasenky? Dokonce i já jsem poznal rozdíl. A to mě Kokone absolutně vůbec nezajímá."

"…Vážně?"

Jsou sousedi a navíc se zdá, že se spolu přátelí už od školky. To, že by ho nezajímala je zcela očividně lež. Ale stejně, přehlídnout něco, čeho si všiml i Daiya by mohl být docela problém. Konec konců, Daiya je někdo, kdo se o lidi nezajímá a ani se na ně nedívá.

"…Ale, víš."

Mám pocit, že tu řasenku použila už i včera.

"Aha, chápu, Kazu. Takže jsi svým způsobem tý blbce řekl 'Vůbec mě nezajímáš'. V tom s tebou musím souhlasit. Od teď se k ní budu chovat stejně. Jenom jí to dám najevo trochu víc zpříma."

"Hej ty, škodolibče! Moc dobře jsem tě slyšela!"

Daiya ignoruje její netopýří uši a klidně mluví dál.

"Kazu, mluvme radši o něčem jiném než o té nepodstatné osobě. Věděl jsi, že k nám má do třídy přestoupit nějaká nová holka?"

"Nějaká nová holka?"

Takže ještě jednou pro jistotu - dneska je 'druhého března'. Proč by někdo měnil školu takhle pozdě?

"Nová spolužačka?! Vážně?!"

Kokone, jak se dalo čekat, zaslechne, o čem mluvíme a hned se náruživě zapojí do debaty.

"Kiri. S tebou jsem nemluvil. Neskákej jen tak ostatním do řeči, ještě k tomu z takové dálky. Oh, ale nepřibližuj se sem! Ten tvůj zmalovanej obličej škodí duševnímu zdraví."

"C-cože?! Ty nemáš co říkat, Daiyo! Měl bys hodně rychle něco udělat s tou tvojí neupřímnou povahou. Možná bychom tě měli na 24 hodin pověsit hlavou dolů, aby se ti do mozku konečně dostala nějaká ta krev a tys začal říkat pravdu!"

Abych zabránil dalším urážkám, zvednu hlas a vrátím se k tématu.

"Takže nová spolužačka? Myslím, že už jsem o tom slyšel."

Daiya zavře pusu a podívá se na mě.

"…Kdo ti o tom řekl?"

Ptá se mě s vážným výrazem ve tváři.

"Ech? Proč se ptáš?"

"Neodpovídej na otázku další otázkou."

"Err… kdo že to byl? Nebyls to ty?"

"Nemožné. Jenom jsem to před chvílí zaslechl, když jsem byl ve sborovně něco vyřídit. Neměl jsem příležitost ti o tom říct."

"Vážně?"

"Normálně se taková povídačka síří neskutečně rychle. Ale, jak vidíš, ani tahle drbna, Kiri, ještě o ničem neví."

To je nejspíš pravda, když vezmete v potaz její reakci před chvílí. A nejde jenom o ni; nevypadá to, že by o tom kdokoli ve třídě věděl.

"Proto jsem došel k názoru, že se to učitelé snažili ututlat až do prvního dne, kdy ta studentka přijde, což je dneska. Ale v tom případě, jak to, že o tom víš?"

"…Err?"

To by mě taky zajímalo.

"No, to je jedno. Ale není to tak trochu zvláštní, Kazu? Proč by chtěl někdo změnit školu zrovna v téhle době? Nejspíš k tomu má svoje důvody. Co třeba kdyby to třeba byla problémová dcera nějakýho bohatýho podnikatele, kterou už vyhodili z řady dalších škol? Potom by dávalo smysl, že nám o tom nikdo neřekl."

"Daiyo, neměl bys vytvářet tyhle hypotézy o někom, koho jsme ještě ani neviděli. Chci říct, ať je to kdokoli, už tak je v dost podezřelé pozici, nemusíš tomu ještě pomáhat. Kromě toho, všichni poslouchají."

Všichni naši spolužáci, kteří nás doopravdy tajně poslouchali, se trapně pousmějí.

"…No a?"

Uwaa…


Ve chvíli, kdy si povzdechnu nad jeho nafoukaným chováním, zazvoní.

Všichni si urychleně sednou na svoje místa.

Kokone, která sedí v řadě u okna, otevře okno a vykloní se ven. Asi chce vidět tu novou spolužačku co nejrychleji.

"Ooh!"

Kokone vykřikne, když nejspíš spatří člověka, který zapadá do profilu nového studenta. Potom si sedne na místo se ztuhlým výrazem, i když byla ještě před chvilkou tak dobře naladěná.

Zajímalo by mě, co se stalo.

Kokone se usměje a zamumlá něco jako 'Tohle je úžasný'. Pravděpodobně nejsem jediný, kdo se jí chce zeptat, o co jde, ale v tu chvíli už do třídy vejde třídní učitel. Za kalným oknem, které směřuje na chodbu, si všimnu siluety dívky. Musí to být naše nová spolužačka. Po tom, co se rozhlédne po třídě, si asi učitel uvědomí, že všichni přemýšlejí nad tím, kdo tam stojí, a zavolá ji dovnitř.

Silueta za sklem se pohne.

A pak jsem spatřím--ji.

V tu chvíli---

Jako kdyby mě někdo srazil z útesu, celá scenérie se najednou změní.

Nejdřív uslyším zvuk. Zvuk trhání kulisy. Prudce, násilně se mi cpe do hlavy jeden obraz za druhým. Pořád a znova se objevují podobné scény. Mám pocit, jako by mě mělo brzo něco odtrhnout od reality a odvanout moje vědomí, ale potom se všechno vrátí zpátky a pevně mě zafixuje na místě, jako kdyby mě někdo nacpal do malé kovové krabičky. Deja vu. Deja vu.

"Jmenuju se Aya Otonashi." Já tě slyšel.

"Jsem Aya Otonashi." Slyšel jsem tě.

"Jsem Aya Otonashi." Už dost, slyšel jsem tě!

Odmítám přijmout to obrovské množství informací, které se mi snaží načíst do hlavy. Chci říct, není možné, aby se to tam všechno vešlo. Můj mozek by se přetížil. Vůbec to nedokážu zpracovat.

"Ach…"

Co,
Co mi to běhá hlavou---za nepochopitelné myšlenky?

Uvědomím si, že moje myšlenky nedávají žádný smysl, takže úplně přestanu myslet a - vrátím se do skutečnosti.



Ech? Nad čím jsem to zrovna přemýšlel?

Na všechno zapomenu a podívám před sebe. Dívám se na novou studentku, Ayu Otonashi, jejíž jméno ještě neznám.
"Aya Otonashi."

To je všechno, co nová studentka zahuhlá. Hlubokým a tichým hlasem, jako kdyby jí vůbec nezáleželo na tom, jestli jí budeme rozumět.

Aya Otonashi udělá krok vpřed.

Kvůli jejímu extrémně jednoduchému představení si celá třída začne něco šuškat.

Je jí to úplně jedno a jde dál.

Přímo ke mně.

Zatímco se mi dívá do tváře.

Zcela přirozeně si sedne na volné místo za mnou, skoro jako kdyby to místo bylo celou tu dobu připraveno jenom pro ni.
Otonashi-san se na mě podezřele zamračí, zatímco ji jen mlčky sleduju, neschopný udělat cokoli jiného.

…Asi bych měl něco říct.

"……Err, rád tě poznávám."

Ale ona se na mě ještě víc zakaboní.

"To je všechno?"

"Eh…?"

"Ptala jsem se, jestli to má být všechno."

Měl bych snad říct něco dalšího? I když mi to takhle oznamuješ, nenapadá mě nic, co bych měl dodat. Vždyť je to poprvé, co se vidíme.

Nicméně tahle atmosféra mě nutí k tomu, abych ze sebe ještě něco vysoukal.

"……Err, tvoje uniforma. Máš ji ze své předchozí školy?"

Otonashi-san vůbec nereaguje na moje zoufalé pokusy o konverzaci a místo toho mě jen tiše pozoruje.

"…Ech, takže…?"

Když vidí, jak zmatkuju, z nějakého důvodu si povzdychne a usměje se. Jako kdyby se dívala na přihlouplé dítě.

"Řeknu ti něco, co tě bude zajímat, Hoshino."

…Ech? Ještě jsem jí neřekl, jak se jmenuju.

Ale to je jenom pouhý detail. Otonashi-san mi řekne něco, co mě zmrazí na celých příštích pět sekund.

"Kasumi Mogi má dneska na sobě modré kalhotky."




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama