Po 10 876té

11. července 2016 v 20:57 | Aelynn |  Hakomari

Po 10 876té

Je 'druhého března'. Dneska má být 'druhého března'.

Proč se snažím sám sebe přesvědčit o tom, kolikátého je?

Nejspíš protože je pořád jenom zamračeno, i když už je březen. Tím to bude. Je to vina počasí, že se cítím tak melancholicky, jelikož v poslední době se slunce ani neukázalo.

Bože, zajímalo by mě, kdy už se konečně udělá hezky.


Přišel jsem do školy dřív, než začalo vyučování, takže teď jen sedím v lavici a zírám z okna.

Nejspíš mě tyhle myšlenky napadají, protože mi není dobře. Ne, není to tak, že by mi bylo zle. Cítím se tak, jak jsem se cítil vždycky. Prostě mi není… příjemně. Nedokážu to vysvětlit, je to, jako bych byl jediný člověk, který nemá stín. Je to takový ten 'něco není v pořádku' druh nepříjemna.

Zvláštní. Nenapadá mě žádný důvod, proč bych měl mít tenhle pocit. Včera se nic nezvyklého nestalo, dneska ráno jsem se nasnídal jako vždycky, po cestě do školy jsem poslouchal nové album svojí oblíbené skupiny a podle horoskopu by mě měl čekat další průměrný den.

Rozhodnu se dál si tím nelámat hlavu a vytáhnu si z aktovky Umaibou. Příchuť vepřového masa. Kousnu si. Nezáleží na tom, kolik jich sním, nikdy mi nepřestanou chutnat.

"Už zase Umaibou-? Ty jich nikdy nemáš dost, co? Když se jimi budeš v jednom kuse cpát, krev se ti zbarví jako Umaibou, víš?"

"…Er, a to má být jaká barva?"

"Co já vím!"

Moje spolužačka Kokone Kirino. Svoje hnědé vlasy, které by se daly považovat za dlouhé, až hodně dlouhé si dneska svázala do culíku. Kokone si neustále mění účes, ale zdá se, že se jí tenhle docela líbí. Nebo mám aspoň pocit, že v poslední době jsem ji viděl jedině takhle.

Kokone si sedne na volnou židli za mnou, vytáhne si z tašky zrcátko a začne si dělat make-up něčím, co ani nedokážu identifikovat. Kéž by tak vkládala tolik úsilí i do jiných věcí než jen do líčení.

"Když nad tím tak přemýšlím, ty máš spoustu modrých věcí, že?"

"Jo, mám vážně ráda modrou… Ooh, jasně, Kazu-kun! Všiml sis, že je na mě dneska něco jinak? Tak co?"

Kokone najednou řekne a podívá se na mě očima plnýma hvězdiček.

"Mh?..."

Jak to mám asi vědět? Není možné, že bych si něčeho všiml, když se mě tak z čista jasna zeptáš.

"Poradím ti! Jde o moji hlavní přednost!"

"Eh?"

Automaticky se jí podívám na hrudník.

"Hoa, hej! Proč zrovna moje prsa?!"

No, vždyť pořád všude rozkřikuješ, o kolik se zvětšily, tak jsem si říkal…

"Moje přednost jsou samozřejmě moje oči! Kromě toho, prsa se jen tak ze dne na den nezvětší!"

"…Promiň."

Nemám žádnou šanci uhodnout tu její samozvanou přednost, ale prozatím se radši omluvím.

"…Takže?"

Kokone se mi podívá z očí do očí plná očekávání.

"…Řekl bych, že vypadáš stejně jako vždycky…?"

Řeknu a snažím se jí vyhnout pohledem.

"Ech? Cože? Říkáš, že jsem krásná jako vždycky?"

"Ne, to jsem neřekl."

"Řekni to!"

Snaží se mě k tomu přinutit.

"Abys věděl, dneska jsem použila řasenku. Tak co? Co myslíš?"

Nevidím vůbec žádnou změnu. Nechápu, co je na ní oproti včerejšku jinak.

"…Ne, něco takového vážně nedokážu posoudit."

Odpovím jí naprosto upřímně.

"'Něco takového'…říkáš?!"

Praští mě.

"Au…"

"Tsk! Nikoho hloupějšího jsem neviděla!"

Sice to řekne hravým hlasem, ale… mám pocit, že je vážně tak trochu naštvaná. Kokone se na mě zatváří, jako kdybych byl ztracený případ, a jde ukazovat svoji novou maskaru ostatním spolužákům.

"Haa…"

To bylo vážně vyčerpávající. S Kokone sice většinou bývá legrace, ale nestíhám její změny v náladách.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama