Osoba blízká, vzdálená (část první)

11. července 2016 v 14:28 | Aelynn |  Povídky


Jedna z povídek z knihy Zoo od japonského autora jménem Otsuichi (乙一), pojednávající o jedné velmi "šťastné" rodině, o gauči a o tom, jak velké šrámy na duši svého dítěte můžou rodiče zanechat. Sci-fi, mystery. V podstatě.



SO
= tak, hodně, velmi
= S. O. (significant other) - osoba blízká, partner, choť

Far
= daleký, vzdálený





Už jsem toho docela dost zažil. Prokousal jsem se prvním stupněm základní školy a už brzo budu na střední. Takže se teď můžu na všechny ty zvláštní události, co se tak dávno odehrály, dívat z jiné perspektivy. Tehdy jsem ještě chodil do školky. Byl jsem takové to dítě, co se snadno vyleká, a každá maličkost mě rozhodila. Všichni byli vyšší než já a musel jsem zalomit hlavu pokaždé, když jsem se jim chtěl podívat do tváře. Kdykoli si někdo z dospělých dal ruce v bok a nasadil nevrlý výraz, měl jsem strach, že jsem něco provedl. Takže i když jsem se jim potom pokoušel vysvětlit svou verzi příběhu, věděl jsem, že mi nikdo nebude věřit.
Kdysi jsem si myslel, že pod mou postelí, tam kam světlo nedosáhne, žije příšera. Žil jsem v domnění, že bych dovedl přimět tužku, aby se pohnula, aniž bych se jí dotkl - že si stačí v hlavě stále opakovat "spadni" a tužka se překulí přes hranu stolu. Nakonec jsem zjistil, že většina těchto věcí nebyla pravda, ale stejně jsem odmítal uvěřit, že je to zhola nemožné. Vždycky jsem věřil na vědu, ale stejně si myslím, že na světě existují věci, které věda vysvětlit nedokáže.

Tohle je něco, co se mi stalo, když jsem ještě chodil do školky. Myslím si, že moje přesná vzpomínka na tuto událost vyprchala z mé paměti, ale postupem času se mi začaly všechny detaily po kouscích vybavovat a taky jsem o tom dost slyšel od ostatních lidí. Když si všechny kousky skládačky pospojuju, pamatuju si na to docela dobře.
Žil jsem s mámou a tátou; jenom my tři. Bydleli jsme v apartmánu v druhém patře - byl součástí velkého bytového komplexu. Celá budova stála na menším kopci a z oken jsme v noci viděli světla města. Všechna sousedství kolem nás protínaly koleje a spojovaly jednotlivé domy. Na to všechno jsem viděl od nás z oken.
V našem bytě se nacházela kuchyň, obývák a možná ještě jeden nebo dva další pokoje. Pamatuju si, že u dveří jsme měli schránku, která sahala od podlahy až ke stropu. Jednou jsem do ní zastrčil obrázek táty, který jsem namaloval. Občas jsem na ni taky věšel svoji čepici a školní aktovku.
Miloval jsem svoje rodiče. Jediná karetní hra, jejíž pravidla jsem znal, byl Černý Petr a s rodiči jsme ho hrávali pořád dokola. Taky jsme si u nás v bytě rádi hráli na schovávanou. Večeři jsme vždycky jedli u stolu v kuchyni a po jídle jsme sedávali na gauči v obýváku a povídali jsme si.
Naše pohovka měla šedou barvu. Myslím si, že to byl nejdůležitější kus nábytku, který jsme vlastnili. Někdy jsme na ní jen tak seděli a sledovali televizi, jindy jsme si na ní četli knihy nebo jsme si na ní prostě zdřímli. To, že jsme měli tuhle měkkou a přitom prostornou pohovku byl důvod, proč jsme byli taková šťastná rodina. Ta pohovka byla důležitá, stejně jako konferenční stolek, na který si máma vždycky pokládala kávu, a naše televize.
Když jsme se dívali na televizi, vždycky jsem seděl uprostřed mezi mámou a tátou. Máma seděla nalevo ode mě, blíž ke kuchyni. Díky tomu pro ni bylo snazší odběhnout v papučích do kuchyně a donést nám pití kdykoli někdo z nás dostal žízeň. Já jsem pil džus a táta pivo.
Táta sedával napravo ode mě. To bylo nejlepší místo na sledování televize. Kromě toho bylo nejblíž klimatizace. Táta, který vždycky říkal, jak je mu horko, tam sedával a nechával se jí chladit. Já jsem vždycky seděl mezi nimi, kýval nohama tam a zpátky a povídal jim, jaký jsem měl den. Z každé strany se na mě jeden z rodičů usmíval.

Nejdřív jsem si neuvědomil, co se děje. Ve chvíli, kdy mi to došlo, bylo už příliš pozdě.
Seděl jsem s tátou na pohovce a sledovali jsme televizi. Táta seděl ohnutý dopředu s hlavou v dlaních. Na tvářích měl zničený výraz. Sledovali jsme jakýsi pořad o zázracích - film o duchovi. Věděl jsem, že to bude strašidelné, ale z nějakého důvodu jsem od toho nedovedl odtrhnout oči. Byl to příběh o někom, kdo zemřel při autonehodě a stal se z něj duch. Ale byl v tom jistý zvrat. Ten člověk si neuvědomil, že je po smrti a prostě se vrátil domů, jako kdyby se mu vůbec nic nestalo.
Máma otevřela dveře a vstoupila do obývacího pokoje. Vypadala sklesle, stejně jako táta.
"Proč tam tak sám posedáváš a zíráš na televizi?" zeptala se mě. Mluvila naprosto normálním hlasem a málem jsem si ničeho nevšiml. Ale když jsem nad tím po nějaké době přemýšlel, došlo mi, že určitě řekla "sám".
Najednou jsem se cítil nepříjemně a podíval jsem se na tátu. Myslel jsem si, že bude naštvaný, protože ho máma ignorovala, ale vypadalo to, že si vůbec nevšiml, že máma dorazila domů.
"Tak co to děláš?" zeptala se mě máma. "A proč se otáčíš doprava? Vždyť tam nic není."
Máma měla na tváři zvláštní výraz, ze kterého jsem byl nervózní.
Po chvíli táta tiše vstal z pohovky a odešel z místnosti. Ani jednou se neotočil aby se na mě nebo na mámu podíval. Byl jsem zmatený. Byl jsem si jistý, že jsem vypadal, že se každou chvíli rozbrečím. Máma vytáhla balíček karet a s úsměvem řekla: "Pojď, zahrajeme si Černého Petra."
Začal jsem se třást. Mámin úsměv byl ale přátelský a dodával mi pocit bezpečí, takže jsem se po chvíli uklidnil.
Potom, co jsme si s mámou chvíli hráli, se táta vrátil do obýváku.
"Od kdy umíš hrát solitaire?" zeptal se.
Natáhl ke mně ruku.
"Dneska se navečeříme někde venku," řekl.
Slezl jsem z pohovky a rozběhl jsem se k němu. Otočil jsem se zpátky a viděl jsem mámu, jak stále drží v ruce karty. Dívala se na mě způsobem, jako kdyby chtěla říct: "Kam to utíkáš?"
Myslel jsem, že půjde s námi, ale nešla. Jakmile jsem vyšel z obývacího pokoje, táta zhasl světla a zavřel za mnou dveře. Máma tam zůstala.
Šli jsme s tátou do jedné blízké restaurace a já jsem si celou dobu, co jsme tam byli, dělal starosti o mámu.
"Od teď to budeme mít těžké…" zamumlal si táta sám pro sebe.

Další den byla večeře taky zvláštní. Máma uvařila dostatek jídla jenom pro mě a pro sebe. Na jídelní stůl postavila talíře jenom pro dva.
Pak se vrátil domů táta a choval se, jako kdyby vůbec neviděl večeři, kterou máma připravila. Z igelitky vytáhl dvě krabičky s jídlem, které koupil někde v obchodě, a rozložil je na stolek v obýváku. Jednu pro mě, a jednu pro sebe.
V kuchyni jsem se zeptal mámy: "Kde je tátova večeře?"
"Eh?" řekla, hlasitě polkla a podívala se na mě. Vypadalo to, jako kdyby nemohla přijít na to, co odpovědět, a já jsem začal uvažovat nad tím, jestli jsem neřekl něco špatně. Měl jsem strach. Nechtěl jsem se jí ptát znovu.
Z obýváku jsem zaslechl hlas: "Hej, co to tam vyvádíš? Pojď si vybrat, co chceš jíst!"
To byl táta. Když mluvil s mámou, používal jiný tón hlasu, než když mluvil se mnou, takže jsem hned poznal, že mluví na mě.
Odešel jsem z kuchyně a vstoupil jsem do pokoje. Táta si zrovna povoloval kravatu.
"Pro mámu nic nemáš?" zeptal jsem se. Táta se na mě divně podíval a přestal se hýbat. Měl jsem pravdu. Tohle byla otázka, kterou jsem nesměl vyslovit.
Měl jsem pocit, že bych měl věnovat dostatek pozornosti oběma, takže jsem několikrát přešel z obýváku do kuchyně a naopak. Snědl jsem trošku jídla, co připravila máma a pak zase trochu jídla, co táta zakoupil. Několikrát jsem to zopakoval.
Nakonec jsem byl schopný sníst asi jenom polovinu z obou jídel, ale nikdo se na mě nehněval. Po jídle jsem šel dělat to, co vždycky - sedl jsem si přímo doprostřed pohovky. Máma seděla nalevo ode mě a táta napravo. Tiše jsme sledovali televizi. Ve zprávách mluvili o železniční nehodě, která se odehrála před několika dny.
Normálně tohle byla nejlepší část dne pro všechny z nás a já už bych se touhle dobou na gauči válel smíchy. V ten den byli ale oba moji rodiče úplně zticha. Cítil jsem mezi námi jakousi trhlinu. Zrovna když jsem nad tím přemýšlel, máma se ke mně otočila. Na tváři měla vážný výraz.
"Dobře mě poslouchej. Tvůj táta zemřel a od teď už budeme rodina jenom my dva. Bude to obtížné, ale nějak to zvládneme."
Měl jsem potíže to pochopit. Z tónu mámina hlasu jsem poznal, že si nedělá legraci a to mě vyděsilo. Když jsem jen dál tiše seděl a zmateně se na ni díval, máma se na mě podívala, kývla hlavou a s lehkým úsměvem na rtech řekla: "Neboj, bude to v pořádku."
Pak se ke mně otočil táta. Díval se mi přímo do očí, jako by máma neexistovala.
"Musíme být silní. Tak by to maminka chtěla."
V tu chvíli jsem si uvědomil, že už ani jeden z nich nebyl schopen vnímat existenci toho druhého. Táta neviděl mámu. Máma neviděla tátu. Oba z nich si mysleli, že je vedle mě jen prázdné místo.
Podle toho, co říkali, jsem vyrozuměl, že jeden z nich musel zemřít. Táta si myslel, že máma umřela, a že se teď musíme naučit žít bez ní. Máma na druhou stranu žila v domnění, že je po smrti táta.
Ani jeden neviděl ani neslyšel toho druhého. Jenom já jsem je viděl oba.


V té době byla moje slovní zásoba poměrně omezená, takže jsem rodičům nedokázal správně vysvětlit, co se děje. Snažil jsem se jim oběma říct, že vidím toho druhého, ale nebrali mě vážně.
"Táta je tady. Sedí v obýváku," zatahal jsem mámu za zástěru a promluvil jsem na ni, zatímco myla nádobí. Táta seděl v pokoji na pohovce a četl si noviny.
"Jasně, hmmm," nejdřív jenom lehce kývla hlavou, ale když jsem nedal pokoj, dřepla si a podívala se mi přímo do očí.
"Vím, že je to teď pro tebe těžké," řekla. V jejím hlase jsem slyšel, že si o mě skutečně dělá starosti. Díky tomu jsem si začal myslet, že je možná něco špatně s mojí hlavou a že tohle byla věc, o které jsem se nikdy nemohl zmiňovat.
I přesto jsem se jim oběma ale ještě několikrát pokusil vysvětlit situaci, ve které jsem se ocitl.
Jednou večer jsme zase všichni tři seděli na pohovce. Tak to ale vypadalo jenom z mého pohledu. Máma i táta si zřejmě mysleli, že se mnou na pohovce sedí sami.
"Máma má na sobě modrý svetr," otočil jsem se doprava a řekl jsem tátovi. Oba se podívali přímo na mě.
"Cože?" řekl táta a nadzvedl obočí. Z jeho pohledu jsem vyčetl, že se o mě vážně strachuje. Zjevně si myslel, že si to vymýšlím.
"Vážně! Má na sobě modrý svetr!"
Máma se na mě dívala zmateným pohledem.
"Oba vás vidím. Mami, tati, všichni tři jsme v tomhle pokoji."
Oba se na mě podívali hodně vyděšeně.
To se několikrát opakovalo. Nejdřív máma s tátou jenom předstírali, že mě poslouchají.
Jednou, když se mi nedařilo otevřít pytlík brambůrek, se máma vydala do kuchyně hledat nůžky.
"Kde zase nechal tvůj otec nůžky?" brblala si sama pro sebe, zatímco se přehrabovala v šuplíkách. "Kéž by je tak vždycky dával na stejné místo, abych je pak mohla najít."
Táta seděl na pohovce se zkříženýma nohama. Mámu neviděl, i když byli ve stejné místnosti. Tak jsem se ho zeptal, jestli neví, kde jsou nůžky.
"Co si tak pamatuju, dával jsem je do druhého šuplíku v kuchyni," odpověděl mi. Jeho slova jsem zopakoval mámě, i když stále přímo vedle nás.
"Táta říká, že by měly být ve druhém šuplíku."
A přesně tam taky byly. Podobná událost se několikrát opakovala a díky tomu mi oba rodiče postupem času začali věřit.
"Vidím tátu. Dokonce i slyším, co říká."
Máma sice stále vypadala zmateně, ale souhlasně zakývala hlavou.
"Máma je přímo tady. Takže nejsme sami. Kdybys jí chtěl něco říct, dej mi vědět a já jí to vyřídím." Když jsem tohle řekl tátovi, kývnul hlavou a radostně se usmál. Pohladil mě po vlasech a řekl: "Ano. Asi máš pravdu."
Tehdy jsem jim navzájem začal vyřizovat střípky konverzace. Byla to veliká zábava.
Stejně jako dřív jsme sedávali na pohovce a společně sledovali televizi.
"Mám ráda pořady o cestování," řekla máma a já jsem její zprávu okamžitě vyřídil tátovi.
"Máma chce přepnout kanál. Chce se dívat na program o cestování."
"Vyřiď jí, že holt bude nějak muset překousnout tu detektivku," opáčil hned táta, aniž by jeho oči opustily obrazovku.
"Táta říká, že to nechce přepnout," oznámil jsem mámě. Když slyšela má slova, zvedla se a odešla do kuchyně.
Zasmál jsem se. Bylo to legrační, protože se náš život znovu vrátil do starých kolejí. Jediná věc, která byla rozdílná, bylo to, že jsem musel být u toho, když spolu táta s mámou chtěli mluvit. Konečně jsem zase cítil, že jsme kompletní trojčlenná rodina. Tahle myšlenka mě hřála u srdce a byl jsem šťastný.

Tehdy jsem hodně přemýšlel nad světy, ve kterých táta s mámou žili. Podle toho, co jsem se od nich dozvěděl, zemřel jeden z nich při té nehodě, o které mluvili ve zprávách. Vlastně to v tu chvíli začalo být komplikované, takže jsem si začal myslet, že při té nehodě zahynuli oba.
Jeden z nich měl údajně zavést něco k našim příbuzným. Nemohli se dohodnout, takže se rozhodli zkusit kámen, nůžky, papír s tím, že ten, kdo prohraje, nasedne na vlak a zajede k příbuzným.
V ten moment se ale jejich historky začaly rozcházet. V mámině světě prohrál táta a musel nastoupit do vlaku. V tátově vesmíru prohrála máma a odjela k příbuzným.
Ten vlak samozřejmě vykolejil. Oba mí rodiče si začali myslet, že ten druhý zemřel a oni teď musí žít jenom se mnou.
Mámin a tátův svět byl propojený, jako poloprůhledné fotografie se mnou coby společným bodem. Já jsem měl schopnost nahlížet ve stejnou chvíli do obou těchto světů. Byl jsem na tuhle svoji schopnost docela hrdý. Cítil jsem se, jako kdybych získal jistou výjimečnou pozici a byl jsem něčím, co drželo mámu s tátou pohromadě.
Řekněme, že táta otevřel dveře a vešel do pokoje. Protože máma tátu neviděla, vypadalo by to pro ni, jako kdyby se dveře otevřely a zavřely samy od sebe. Co se ale ve skutečnosti stalo, bylo to, že máma vůbec pohyb dveří nezaregistrovala. Jenom když jsem ji na to upozornil, řekla: "Ah, máš pravdu, zrovna jsem si toho taky všimla." Až tehdy jí to došlo.
Řekněme, že máma byla v kuchyni a umývala nádobí. Táta nebyl schopen vidět ji, ani to, co zrovna dělala. Pro oba z nich byly věci, které se v jejich světě nedaly vysvětlit, neviditelné.
U večeře vždycky jedli odděleně. Máma jedla jídlo, co uvařila, a táta jedl něco, co si koupil.
"Tati, copak nevidíš to kari, co máma připravila?" zeptal jsem se a položil jsem před tátu talíř s jídlem. Vážně to vypadalo, jako kdyby nic neviděl. Jenom se na mě zmateně díval.
Někdy se táta jenom tak zadíval do rohu a začal mluvit, jako kdyby tam stála máma. Máma ve skutečnosti stála přímo za ním, ale o tom on nevěděl. Máma stejně neslyšela jeho hlas, takže jsem jí musel papouškovat každé slovo, které řekl. Oběma jsem jim řekl, jak zvláštní mi celá tahle situace připadá.
Když jsem si uvědomil, že jeden z nich je ve skutečnosti po smrti, bylo mi hrozně smutno. Věděl jsem, že žiju na pomezí jejich světů.
Nejdřív mě děsila skutečnost, že spolu už nemůžou mluvit, ale po nějaké době jsem si zvyknul. Když jsem seděl na pohovce mezi nimi, bylo mi příjemně a cítil jsem se v bezpečí.
Ale i když jsem byl jenom dítě, chápal jsem, že takhle to nemůže pokračovat věčně. Věděl jsem, že si dřív nebo později budu muset jeden svět vybrat. Někde v hloubi srdce jsem to tušil.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama