Osoba blízká, vzdálená (část druhá)

11. července 2016 v 14:30 | Aelynn |  Povídky



Po nějaké době se naši začali hádat. A tím nemyslím žádné drobné rozepře, které jsem vídával na hřišti ve školce.
Jednou po večeři jsme všichni seděli na pohovce. Dívali jsme se na televizi a já jsem automaticky opakoval, co říkali. Protože už jsem si na to časem zvyknul, většinou jsem jenom bezmyšlenkovitě odříkával jejich slova jako papoušek.
V televizi zrovna běžela jedna z mých oblíbených pohádek, takže měla veškerou mou pozornost. Ležel jsem rozvalený na pohovce s bradou v dlaních. Mámě se nikdy nelíbilo, že jsem si takhle zabavoval všechen prostor pro sebe a vždycky mi říkala, že je to neslušné, ale stejně jsem to dělal.
Najednou táta odhodil svoje noviny na stůl. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že rodiče nemají dobrou náladu. Říkali si navzájem škaredé věci a já je vůbec nevnímal.
Máma vstala a odešla do ložnice.
"Máma odešla k sobě do pokoje," řekl jsem tátovi.
"No a?" křikl na mě.
Lekl jsem se a úplně jsem zapomněl na pohádku, kterou jsem sledoval. Chtěl jsem, aby se usmířili. Když jsem je neměl oba vedle sebe, nebyl jsem šťastný.
"Hej," promluvil na mě táta. "Vyřiď něco svojí matce."
"Co jí mám říct?"
"Řekni jí, že jsem rád, že je mrtvá."
Táta měl v obličeji děsivý výraz. Nechtěl jsem mámě jeho vzkaz vyřídit, ale měl jsem strach, že když to neudělám, táta se na mě bude zlobit. Tak jsem vstal a běžel jsem za mámou.
Ležela v ložnici na posteli. Byla zamyšlená. Když jsem vstoupil do pokoje, trhla sebou.
"Táta říká, že je rád, že jsi mrtvá. Mám ti to vyřídit," zašeptal jsem a snažil jsem se potlačit pláč. Máma neřekla nic, ale začala posmrkávat a já jsem viděl, jak jí po tváři stékají slzy. Nikdy jsem neviděl nikoho dospělého plakat a nahánělo mi to strach. Stál jsem na místě jako zmrazený; nevěděl jsem, co dělat.
"V tom případě jdi říct svému otci, že…" pak přidala pár škaredých slov o tátovi. Její zpráva obsahovala několik výrazů, kterým jsem nerozuměl a musel jsem si je několikrát zopakovat, abych si je nacvičil. Byl jsem jenom dítě, ale nějak jsem věděl, že jsou to hrozné věci, které se nesmí říkat.
"Nechci to říkat! Už přestaň!" obejmul jsem ji a držel se jí pevně jako klíště, ale bylo to k ničemu.
"Jdi mu to říct! Rozumíš?"
Takže jsem jako svědomitý pošťák chodil tam a zpátky mezi ložnicí, kde byla máma, a obývacím pokojem, kde byl táta. Musel jsem opakovat, učit se nazpaměť a předávat jim slova, která jsem nesnášel.
Táta s mámou na mě zírali s každou další větou. Cítil jsem, že mě nenávidí za to, že jsem se téhle jejich slovní války účastnil. Nekřičeli na sebe, křičeli na mě. Měl jsem pocit, jako by jejich slova patřila mně.
Nejdřív mě stálo ohromné množství úsilí, abych se vůbec přiměl k tomu, mluvit se svými rodiči tímhle způsobem. Jak ale jejich hádka pokračovala, otupěl jsem a přestal jsem cokoli cítit. Už jsem jejich hlasy vůbec neslyšel.
Moje ústa byla jako záznamník. Nahrával jsem a pouštěl jejich slova, pořád a pořád dokola. Nemohl jsem přestat brečet; miloval jsem své rodiče a nenáviděl jsem sám sebe za slova, kterými jsem je označoval.




Asi po hodině jejich hádka skončila. Chtěl jsem, abychom se všichni tři znovu posadili na pohovku, ale bál jsem se to navrhnout. Takže jsem na pohovce čekal sám a bušilo mi srdce. Táta si odešel do koupelny umýt obličej. To mu pomohlo a trochu se uklidnil, ale pořád vypadal docela znepokojeně.
Zatímco byl pryč, máma se vrátila do obýváku. Měl jsem strach, protože jsem nevěděl, co dělat, kdyby se znovu začali hádat. Máma se posadila vedle mě a vypadala docela rozrušeně.
"Omlouvám se," řekla a pohladila mě po vlasech. Podíval jsem se na dveře a doufal jsem, že se táta brzo vrátí. Díval jsem se na ně s maximální pozorností, abych mohl mámě dát vědět hned, jak se objeví. Ale on se nepřicházel.
Máma vstala a odešla do kuchyně. Jakmile zmizela, uslyšel jsem napravo od sebe šustění papíru.
Táta seděl na svém obvyklém místě napravo ode mě. I když jsem se upřeně díval na dveře, abych zaznamenal jeho příchod, nezaregistroval jsem moment, kdy vešel do pokoje. Kouřil cigaretu. Nenáviděl jsem cigaretový kouř a udělalo se mi zle pokaždé, když jsem ho ucítil. Ale až do té chvíle jsem si žádného kouře nevšiml.
Táta měl na tváři přísný výraz.
"Celou dobu tu na tebe mluvím a ty se na mě ani nepodíváš," řekl a pohladil mě po vlasech jako před chvílí máma. Byl jsem si jistý, že jeho ruka existuje a jeho dotyk byl hřejivý. Cítil jsem se zvláštně a nechápal jsem, proč jsem si ho předtím nevšiml.
Čekal jsem než se máma vrátí. Čekal jsem a čekal, ale nikdy nepřišla. Táta a já jsme dál seděli na pohovce a sledovali jsme v televizi nějakou komedii.
"Zeptal by ses mámy, co mají dávat zítra?" zformuloval svoji otázku co nejopatrněji, aby neřekl něco, co by mámu mohlo rozhodit. Vstal jsem a přešel jsem do kuchyně.
Otevřel jsem dveře a hledal jsem mámu. Nikdo tam ale nebyl, jenom z kohoutku odkapávala voda. Z kuchyně vedly jenom jedny dveře, takže ať už jste z ní chtěli jít kamkoli, museli jste projít obývákem. Vlastně bylo vážně podivné, že v ní nebyla.
Zatímco jsem nad tím přemýšlel, vrátil jsem se do obýváku a všiml jsem si, že máma sedí na pohovce. Neměl jsem tušení, jak se jí kolem mě podařilo projít. Na místě, kde předtím nebyla živá duše, seděla a klidně usrkávala kávu, jako kdyby tam byla už hodně dlouho.
Tátu jsem nikde neviděl. Ani popelník, ani jeho napůl vykouřenou cigaretu, ani pozůstatky mizícího kouře ve vzduchu.
Jenom jsem se mlčky díval na mámu a dokonce jsem zapomněl na otázky, které jsem jí chtěl položit.
"Děje se něco?" zeptala se mě a naklonila hlavu na stranu.
Došlo mi, že máma tady byla celou tu dobu. Nejenom máma, byli tu oba dva, každý na jedné straně pohovky, se mnou uprostřed. Jenom už jsem je nedovedl vidět oba zaráz.
Zvedl jsem se a odešel jsem z pokoje. Pak jsem se okamžitě vrátil. Tentokrát bylo místo, na kterém máma seděla prázdné. Pohovka nebyla na jejím místě ani protlačená. Na pravé straně pohovky seděl táta. V tu chvíli mi to všechno došlo.
Sedl jsem si na pohovku a na okamžik jsem zavřel oči. Popelník napravo ode mě zmizel a nalevo se objevil hrnek s rozpitou kávou.
Už jsem ani ve stejnou chvíli neslyšel jejich hlasy. Tátův svět a mámin svět se od sebe navzájem začaly vzdalovat.
Když jsem se nacházel ve světě jednoho, ten druhý naprosto přestal existovat.
Už jsem nestál na místě, kde se jejich světy prolínaly. Jenom jsem cestoval mezi jedním a druhým, zatímco se prohlubeň mezi nimi stále zvětšovala.
Bylo mi tak hrozně, že jsem ani na jednoho z nich nezvládl po zbytek večera promluvit. Už nikdy spolu nebudeme moct všichni tři sedět na jedné pohovce.
Trvalo mi nějakou dobu tuto novou informaci vstřebat. Mámu moje zaraženost znepokojovala a objala mě. Věděl jsem, že nás od sebe něco trhá a že si budu muset dřív nebo později vybrat.


Pokud se pamatuju správně, další den byla sobota. Nebe bylo zatažené a vypadalo to, že bude pršet. Máma byla někde venku a táta si v obýváku četl noviny. Nevěřil jsem, že je máma vážně pryč a prohledával jsem celý dům ve snaze ji najít. Věděl jsem, že pokud budu v jednom pokoji s tátou, neuvidím ji. Dost možná vedle mě celou tu dobu seděla a já si jí jednoduše nevšiml.
Procházel jsem jednotlivé pokoje až dokud jsem si nebyl dokonale jistý, že opravdu není doma. Nakonec jsem se posadil na pohovku vedle táty.
Chvíli jsem nevěděl, čím prolomit ticho, které mezi námi panovalo. V televizi dávali můj oblíbený seriál o superhrdinech, ale byl jsem příliš nervózní na to, abych se na něj mohl soustředit. Táta si přejel vrásčitou rukou po zarostlém obličeji a pečlivě otáčel listy novin.
"Už nikdy ji spolu neuvidíme," řekl jsem nakonec váhavě. Táta ke mně tázavě naklonil hlavu.
"Cos to říkal?"
"Už vás vidím jenom každého zvlášť, tebe a mámu…"
Přestal číst a položil noviny na konferenční stolek. "Co tím myslíš?" zeptal se mě opatrně.
Jeho oči naznačovaly, že jsem byl jenom malé dítě, které něco provedlo; měl jsem strach, že se hněvá a chtěl jsem utéct. Cítil jsem, že mám svázaný žaludek a říkal jsem si, že jsem si to měl nechat jenom pro sebe. Ostrý pohled mého otce ve mně vyvolával nutnou potřebu schoulit se do klubíčka a chránit si hlavu.
"Když jsem s tebou, už nevidím mámu."
Znovu jsem zoufale a neklidně zopakoval svou větu a zdálo se, že táta pochopil, co mám na mysli. Jeho tvář zbledla a chytil mě za rameno. Podíval se mi přímo do očí, jako kdyby se chtěl na něco zeptat.
"Říkám… říkám pravdu," plakal jsem strachy. Cítil jsem, že táta mámu skutečně miloval. Byl jsem poslední vlákno niti, které jejich světy spojovalo. A právě proto mi bylo smutno. Věděl jsem, že je jenom moje chyba, že už je oba spolu nevidím. Kdybych byl lepší syn, mohli bychom už navěky žít všichni spolu - přesně to jsem si říkal.
Táta byl naštvaný a já už jsem neměl, co říct. Brečel jsem a zdálo se mi, že je kvůli tomu táta ještě vzteklejší. Zvedl ruku a uhodil mě přes tvář. Spadl jsem na zem. Říkal jsem mu pořád a pořád dokola, že se omlouvám. Věděl jsem, že jsem hrozný syn. Věděl jsem, že jsem jen jedno velké zklamání. Jediné, co jsem chtěl, bylo zmizet. Všechno to byla moje chyba. A táta mě teď nenáviděl.
Postavil jsem se na nohy a vyběhl jsem z pokoje. Slyšel jsem, jak táta křičí mé jméno, ale nevstal, aby se mě pokusil dohonit. Proběhl jsem vchodovými dveřmi, aniž bych si obul boty. Běžel jsem dolů po schodech, po asfaltové silnici, směrem k místnímu parku. Už jsem v tom bytě nemohl zůstat ani vteřinu. Miloval jsem tátu, náš obývák a tu pohovku natolik, že už jsem to nedovedl ustát. Tátova facka mi řekla, že už mě nepotřebuje. Jak jsem běžel, drobný štěrk mě štípal do chodidel, ale skoro jsem to necítil.
V parku nikdo nebyl. Ostatní děti nejspíš zůstali doma, protože to vypadalo, že každou chvíli začne pršet. Obvykle bylo hřiště plné smíchu, ale dnes zely houpačky i skluzavka prázdnotou. Stejně jsem si nechtěl hrát, ale to, že jsem byl v obrovském parku zcela sám, jenom podtrhovalo moji samotu.
Sedl jsem si k pískovišti a zabořil nohy do písku. Jediné, na co jsem dokázal myslet, byl táta. Jak by mohl milovat syna, jako jsem já? Včerejší hádka byla jenom moje chyba. Kdybych byl správný syn, dítě, které by se dokázalo najíst, aniž by si ušpinilo oblečení, dítě, co si po sobě uklízelo hračky, vůbec by se nezačali hádat.
Písek byl tmavý, teplý a zarputile se mi lepil na nohy a na dlaně. Zezadu jsem slyšel, jak někdo volá moje jméno. Máma se na mě překvapeně dívala. V jedné ruce držela tašku s nákupem.
"Přišel jsi sem s tátou?"
S lehkým úsměvem se rozhlédla po parku. Zakroutil jsem hlavou. Přiblížila se ke mně se znepokojeným výrazem ve tváři.
"Kdes nechal boty? A proč je celá tvoje tvář červená?"
Zakryl jsem si poraněnou tvář rukou. Nechtěl jsem, aby věděla, že se na mě táta zlobil. Myslel jsem si, že by na mě taky začala křičet. Zdálo se, že máma pochopila, jak se cítím. Položila tašku na zem a natáhla ke mně ruce. Pevně mě objala.
"Co se stalo?" zeptala se. Její známá vůně mě uklidňovala a hned jsem se cítil líp.
"Táta se na mě naštval."
Řekl jsem mámě, co se stalo. Tiše poslouchala a hladila mě po vlasech. Nemohl jsem přestat plakat. V tom tichém, opuštěném parku se mojí mámě podařil malý zázrak. Povedlo se jí docílit toho, aby se malý uplakánek, jako jsem já, cítil v bezpečí a milován.
"Mami, pamatuješ, cos mi před nějakou dobou řekla?"
"Co máš na mysli?"
"Říkalas, že od teď budeme rodina jenom my dva. Že to bude těžké, ale že to nějak zvládneme."
"Ano, vzpomínám si," řekla a kývla hlavou. Nepamatuju si, kdy přesně se to stalo, ale z nebe začal padat ledově chladný, mlhavý déšť. Máma mi z čela odhrnula mokré vlasy.
"Chci žít v tvém světě," řekl jsem. Rozhodl jsem se. Upřeně se na mě podívala. Vzala mě do náruče a vrátili jsme se domů. Celou cestu zpátky jsem plakal.
Tátu jsem už nikdy znovu neviděl.


I teď, po všech těch letech, si vzpomínám, co se tehdy stalo. O tomhle svém nezvyklém zážitku jsem řekl spoustě lidí. Kdysi jsem doufal, že mi poskytnou nějakou radu.
Živě si vybavuji ten den - den po tom, co jsem naposledy viděl svého otce. Nebe bylo modré bez jediného mráčku. Každičký list každičkého stromu vrhal na zem svůj vlastní stín.
Máma a já jsme se drželi za ruce a procházeli jsme se sousedstvím. Bylo teplo a já jsem měl radost. Otočil jsem svou tvář k nebi a zavřel jsem oči. Kvůli slunečnímu svitu jsem skrz oční víčka viděl prozařovat hřejivou červenou barvu. Máma mě zavedla na místo, kde měli spoustu hraček a obrázkových knížek. Kromě mě tam bylo i hodně dětí mého věku. Chvíli jsem si s nimi hrál, ale pak mě někdo chytil za ruku a odvedl do jiného pokoje. Uvnitř byl stůl a za ním seděl muž. Řekl mi, abych se posadil na židli naproti němu.
Ten muž se mě zeptal na tátu a já jsem mu řekl, že táta umřel při vlakové nehodě. Vypadal znepokojeně. Zkřížil si ruce na hrudi. Trošku se pousmál a položil mi další otázku.
"Kdopak je ten pán, co stojí za tebou?"
Otočil jsem se a podíval se za sebe, ale nikdo tam nestál. Máma postávala vedle mě. Řekl jsem tomu muži, že nikoho nevidím.
"Vypadá to, že ztratil schopnost vidět svého otce," řekla moje máma. Plakala. "Slyší můj hlas, ale jeho hlas neslyší. Když se ho jeho otec dotkne nebo ho pohladí po vlasech, vypadá to, jako by nic necítil. Když ho zvedne do náruče nebo ho chytí za ruku, najednou znehybní a vypadá úplně jako plastová figurína."
"Rozumím," opáčil jí muž. Mluvil dál směrem k mámě. "Jinými slovy, pohádala jste se se svým manželem, a poté jste oba předstírali, že ten druhý zemřel. Podle toho jste se chovali i k dítěti, takže bylo nuceno hrát svou roli ve vašem smyšleném příběhu. A po nějaké době se stalo tohle."
Podíval se mi přes rameno. Vypadalo to, že někomu něco říká a každou chvíli kýval hlavou. Otočil jsem se, abych zjistil, na koho to mluví, ale na místě, na které se díval, nikdo nestál.
Když jsem teď starší, rozumím tomu, o čem v ten máma s tím doktorem mluvila. Myslím, že dokonce chápu, jak se to přihodilo. Máma mi řekla, že táta stojí hned vedle mě, takže jsem natáhl ruce a snažil jsem se ho nahmatat. Jelikož jsem si nebyl jistý, co to vlastně dělám, zeptal jsem se mámy, kde konktrétně se táta nachází.
"Jak to, že ho necítíš?" zeptala se mě. "Vždyť se ho dotýkáš!" rozbrečela se. Po chvíli se podívala za mě a začala něco říkat. Nechápal jsem, na koho to mluví.

Od té doby se máma s tátou nikdy nehádají. Tátu stále nevidím, ale kdykoli máma začne plakat, cítím, že se ji snaží uklidnit. Nikdo nemůže popřít, že jsme šťastná rodina. Všichni tvrdí, že jsem v dětství utrpěl vážné trauma, které na mně zanechalo trvalé následky. Ale já to tak neberu. Uvědomil jsem si, že tohle je přesně to, po čem jsem celou tu dobu toužil: aby byli máma s tátou spolu.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama