Nevinná touha (část třetí)

12. července 2016 v 21:03 | Aelynn |  ShuuenPro

Další den jsem měl kvůli nedostatku spánku ještě horší náladu než obvykle.
Bylo to snad kvůli tomu, co se stalo včera? Když jsem se vrátil domů, měl jsem celou noc pocit, že je ten pohled ještě intenzivnější než kdy předtím.
Hned jsem zalezl k sobě do pokoje, vzal jsem do ruky svůj mobil, na jehož displeji svítil nápis "žádný signál", zalezl jsem pod peřinu a schoulil jsem se do polohy plodu.
Díky tomu jsem měl ale pocit, že je ten pohled ještě blíž, takže jsem znovu vylezl z postele, zkontroloval jsem svoje okolí, zapnul televizi, zase vypnul televizi a znovu jsem zalezl do postele. Nakonec jsem celý tenhle postup ještě několikrát zopakoval.

-A dřív než jsem si toho stačil všimnout, bylo ráno.



"Héééééj, A-yo!"
Když jsem dorazil ke skříňkám, jako obvykle jsem uslyšel ten přehnaně optimistický hlas.
"……O co jde? Dneska mi není moc dobře, takže……"
"-Hm? Co to je?"
Najednou z mojí skříňky vypadl dopis.
Hned mi bylo jasné, že to nemůže znamenat nic dobrého.
Stihnul ten dopis zvednout dřív, než se mi ho podařilo sebrat.
"Páni! Neříkej mi, že to je milostnej dopis?"
"……Áá, hej."
"No tak, od koho to je?"
"Nech toho……"
"Ale no tak, nech mě se na chviličku podívat, dobře? Prosím?"
Na chvíli jsem se nad tím zamyslel, a pak jsem řekl následující slova.
"……Když na tom trváš, tak si posluž……. Ale nikomu o tom neříkej, dobře?"
V okamžiku, kdy obálku nadšeně otevřel, zmizel z jeho tváře úsměv a řekl:
"………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………Co to má být?"
"-Áá!"
Nechápal jsem to, co zrovna cítil, ani smysl slov, která zrovna vyslovil, ani důvod, proč se tak tvářil; vypadalo to, jako by byl duchem mimo.
Zamumlal cosi nesrozumitelného, znovu mi vrátil ten dopis a pomalými kroky kráčel dál chodbou, jako by snad ztratil všechnu vůli žít.

"……H-hej…"
-A pak se o obědové přestávce odehrál ten incident.

*

Hned, jak jsem se vrátil ze školy domů, zamkl jsem se u sebe v pokoji.
Školu sice na následující týden zavřeli, ale nebyl bych do ní schopen jít, ani kdyby tomu tak nebylo.
Protože jsem odmítal vyjít z pokoje, naši si dělali starosti, ale když jim došlo, že můj spolužák zrovna umřel, snažili se mě přílišně neobtěžovat.

Následujících pár dní jsem z pokoje nevylezl a neustále jsem se ptal sám sebe.

Zabil jsem ho já?
……Kdo mohl něco takového udělat…?!

……Zaslechl jsem zvláštní rachot.

Celým mým pokojem se rozezněl tupý zvuk.
Stále ne zrovna při smyslech jsem se rozhlédl po okolí ve snaze odhalit jeho zdroj.
Uprostřed mého pokoje ležela kniha, kterou jsem nikdy neviděl.

"Ta Kniha…"
Ve chvíli, kdy mi to došlo, se z mého obličeje vytratila všechna barva.
Ze strachu, že by můj křik mohl někdo slyšet, jsem si zakryl pusu.
Záložka s černou kočkou, černočerná kniha…
Správně. Přede mnou ležela Kniha a Záložka Smrti.

"-Opravdu existuje."

Kdybych se v tu chvíli mohl vidět, nejspíš bych měl ve tváři hodně zvláštní výraz. Dřív než mohl moji mysl ovládnout pocit štěstí, přemohla ho vzpomínka na tvář mého mrtvého spolužáka. Otřesený všemi možnými pocity jsem zalezl do postele a otevřel jsem svůj telefon.

"Uklidni se… Uklidni se… Uklidni se…… Uklidni… se......"

Abych zapomněl na strach, že si toho může někdo další všimnout a zatímco všechny moje emoce v mém mozku způsobovaly fenomén Gestaltzerfall, jsem začal do mobilu vyťukávat textovou zprávu ve snaze se uklidnit.
Pokračoval jsem a pokračoval… soustředil jsem se jenom na psaní.
Hotovou zprávu jsem si uložil do konceptů, aniž bych svoje pocity komukoli odeslal. Hodně často jsem si je podobným způsobem zapisoval, takže paměť mého telefonu byla už skoro zaplněná.

-Kolik asi uběhlo času?

Usnul jsem?
Upadl jsem do zvláštního stavu, kdy jsem nebyl sám sebou.
Zůstal jsem úplně potichu a zvenku jsem slyšel zvuk deště.
A i když ho nedoprovázel hrom, i pod peřinou jsem viděl blesky.
Pomalu se blížil konec období dešťů.
Hned jak ten neustálý nechtěný zvuk deště utichne, začne léto.
Byl to všechno jenom sen?
Přemýšlel jsem o podobných věcech a dál jsem poslouchal déšť.
Pomalu jsem se zvednul a odkryl jsem ze sebe peřinu, pod kterou jsem se kdoví jak dlouho schovával.

"Fuu….."

Povzdechl jsem si dostatečně hlasitě na to, abych sám sebe slyšel.
Možná to bylo samou úlevou.

"xxxxxx"

Znovu mě zamrazilo.
Když nad tím teď tak přemýšlím, něco podobného jsem kdysi četl na internetu.
I když existuje spousta výpovědí od očitých svědků, pokaždé, když se někdo zeptal televizních stanic na to, co to má znamenat, každá z nich popřela, že by měla s nějakým mimořádným vysíláním něco společného.
Šlo o noční zpravodajství, které divákovi předložilo seznam obětí, které už zahynuly, a obětí, které jsou teprve na řadě.

To, co jsem považoval za déšť, byl ve skutečnosti zvuk mojí televize.
A to, co jsem považoval za blesky, bylo ve skutečnosti světlo, které vyzařovala její obrazovka.

Myslel jsem si, že je to jenom smyšlená pomluva.
Jenom další městská legenda--

Až doteď jsem žádnému z těch příběhů nevěřil…

"xxxxxx"

"Dobrý večer. Tohle je mimořádné vysílání. Následuje seznam dosavadních obětí."

"Ten, co si dnes při chůzi kontroloval telefon."
"Ten, co ve svém v japonském stylu zařízeném pokoji choval králíka, protože se cítil příliš osaměle."
"Ten, co cítil pocit naplnění po tom, co ušel 10 000 kroků."
"Ten, co si přečetl cizí dopis."

"Pokračujeme čtením zítřejších obětí."
"Ten, co otevřeně mluvil o něčem, co ho vždy zajímalo."
"Ten, co ignoroval požadavky, které na něj byly kladeny."
"Ten, co vynechal školu a o samotě si hrál."

"-Ten, co v tuto chvíli bledne strachem."

"To byl seznam zítřejších obětí. Budeme se modlit za vaše štěstí v dalším světě. ……Dobrou noc."

Mým malým pokojem se rozléhal monotónní hlas.
Bylo to jako déjà vu.
Ten hlas mluvil tak lhostejným způsobem, že vůbec nezněl jako člověk.
V tu chvíli mým pokojem zavál lehký vítr.
Stránky Knihy Smrti zašustily a otočily se, až se kniha nakonec rozevřela na stránce, na které byla záložka.


--Hra na schovávanou pro jednoho Autor: A-ya--

Než jsem si toho stačil všimnout, uběhl ode dne, kdy jsem obdržel svůj dopis, celý týden.
-Zajímavé. Dobře, udělám to. Když se mi to podaří, přežiju.

Vytáhl jsem ze své tašky dopis, který jsem pohřbil na jejím dně a začal jsem se chystat změnit instrukce na realitu.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama