Neklid v neznámu (část třetí)

15. července 2016 v 15:43 | Aelynn |  ShuuenPro
*
Když nad tím teď přemýšlím, možná jsme tehdy udělali osudovou chybu.
Byla jsem tehdy v takovém šoku, že si pamatuju jenom útržky toho, co se stalo.

Najednou se pokojem rozezněl hlasitý zvuk.
Zapnula se televize.
Cítila jsem, že mi přeběhl mráz po zádech, jako by mou páteř nahradil krápník z ledu.
Cítila jsem se, jako kdybych právě spolkla něco šíleně sladkého, ostrého a přesoleného, to všechno najednou.
Možná to bylo proto, že moje uši ohlušilo chrčení televize, ale měla jsem pocit, že bylo příliš ticho, protože byl všude kolem hluk, a všechno mi znělo příliš hlasitě, protože bylo kolem hrobové ticho-nedokázala jsem v tom najít rozdíl. Ale i přesto jsem z nějakého důvodu byla schopná rozpoznat robotický hlas, který z televize vycházel.
"―Hra s jedním zrádcem, "liškou", začala."



"……Co to……b-bylo……?"
"……Nemám tušení."
"……Liška? Zrádce……?"
"………"

Zůstali jsme zticha a mlčky jsme se na sebe dívali.
V potemnělé třídě tváře nás všech zbledly.
Uběhla šílená doba… ve skutečnosti to nejspíš nebyla ani celá minuta, ale… Ticho pokračovalo. Po nějaké době někdo navrhl, že bychom pro dnešek měli jít domů, a nakonec jsme všichni opustili školu.

Dřív než jsem si toho všimla, byla jsem doma.
Upřímně řečeno si ani nepamatuju, jak jsem se tam dostala.
Všechno to byl jenom sen. Jenom vtip. Lež. Halucinace.
Všechna ta slova jsem si opakovala jako nějakou modlitbu.
Až se zítra probudím, znovu bude pokračovat můj bezproblémový každodenní život.
Ležela jsem v posteli, třásla jsem se a doufala jsem, že co nejdřív přijde ráno…
Nicméně moje modlitby nakonec nebyly vyslyšeny.

-Další den někdo rozřízl mého spolužáka napůl.

-Když byly o obědové přestávce nalezeny obě poloviny jeho těla, školu zahalila zvláštní atmosféra.
Zatímco na pozemku školy probíhalo policejní vyšetřování, nikdo ze studentů nesměl vykročit ze třídy. Nicméně i přesto moji spolužáci nebyli schopni pochopit závažnost situace a místo toho k celé té věci přistupovali tak, jako by se snad jednalo o nějaký televizní seriál, a vzrušeně si mezi sebou štěbetali přesně tak, jak bych to dělala i já, kdyby se ten incident odehrál včera a ne dnes.
Zatímco se ostatní bavili, zírala jsem na svoji dřevěnou lavici a nad vším jsem přemýšlela.

Nebylo o tom pochyb. Muselo to tak být.
Byla to práce Záložky Smrti.
Umřel člověk, který nebyl součástí našeho kroužku, což znamenalo, že se někdo musel dostat k dopisu, který byl jednomu z nás doručen, a přečetl si jeho obsah.
Ale zároveň to taky znamenalo to, že my ostatní taky dřív nebo později zemřeme.
Zabijí nás stejným způsobem? Nebo snad ještě brutálněji?
Ne, ne, ne, mám strach mám strach mám strach……!

Nakonec bylo všem studentům s výjimkou těch, jejichž výpověď potřebovala policie, nařízeno odebrat se domů. Jenomže já jsem se, přesně jako včera, místo domů vydala do staré školní budovy.
V té stejné třídě, co vždycky, jsem spatřila ty samé tváře, co včera.
"-Hej, kdo mu to řekl? -Kdo je ten zrádce?!"
Dokonce i mě překvapilo, jak hlasitý byl můj hlas.
Ale brzo mi došlo, že křičením v téhle situaci nic nezískám.

Nakonec jsme došli k závěru, že nejsme schopni nalézt žádné řešení a rozhodli jsme se odejít domů dřív než obvykle.
Protože se ani jedna z nás nemohla uklidnit, společně s D-ne jsme se vydaly do jedné městské knihovny nedaleko školy….

*

"……B-ko-chan…"
D-ne se na mě starostlivě dívala. Protože se jednalo o menší knihovnu a navíc bylo poledne a k tomu všemu všední den, byly jsme tu jenom my dvě.
Za pultem sice stála knihovnice, ale protože jsme se posadily ke stolu, který obklopovaly police s knihami, byly jsme úplně samy.
"……Jsi v pořádku?"
D-ne se mě znovu zeptala a chytla mě za ruku.
Pomalu jsem od ní svoji ruku odtáhla a tiše jsem zašeptala:
"Díky, ale vážně je mi fajn."
"……"
I přesto se ale D-ne dál tvářila ustaraně a mlčky mě sledovala.
"……Promiň mi, že jsem se tak složila."
"……To nic."
"Já… vypadá to, že to nakonec nebyl jenom sen, co…? Já, totiž, pořád tomu nějak nemůžu uvěřit…"
"……Chápu."
"T-tak jsem si říkala… Zajímalo by mě… Totiž, nezískali jsme ani Knihu ani Záložku Smrti, takže…"
"Správně."
"…Takže… jsem si říkala… že to třeba neskončí tak jako před deseti lety…"
"………"
"………"
"…B-ko-cha--"
"Ahaha, promiň! Vím, že jsem lhářka… a že moje slova nemají žádnou váhu, ale… nikoho jsem nezradila, nejsem zrádce, já--"
"B-ko-chan!"
"……kh!"
Celou tu dobu jsem zírala na podlahu, a když jsem konečně zvedla hlavu, uviděla jsem přímo před sebou D-ne.
Tvářila se laskavě a na rtech měla jemný a hřejivý úsměv.
A pak mě znovu chytila za ruku. Tentokrát pevněji a odhodlaněji než předtím.

"-Ochráním tě, B-ko. Takže… si už ničím nelam hlavu."
-Ochráním. To bylo slovo, kterému jsem sama moc dobře nerozuměla, takže pro mě její slova zněla jenom jako neopodstatněný, bezvýznamný slib.
Když jsem se nad tím zamyslela, došla jsem k závěru, že to D-ne nesjpíš vnímala stejně a pouze se mě snažila rozveselit.
Aniž bych si toho všimla, trošku jsem se uklidnila. Jenom trošičku.
"…Děkuju."
"To nic. Vždyť přece… B-ko-chan miluju."
Řekla a usmála se na mě stejně jako obvykle.
"…Jasně. Děkuju. Taky tě mám vážně ráda."
Z ničeho nic D-ne vstala ze židle, dotkla se dlaní mé tváře a přiblížila se ke mně natolik, že od sebe naše obličeje dělilo jen několik centimetrů.
A pak-

"…Víš, to, co jsem řekla… nebyla lež."

-Se její rty dotkly těch mých.

Cítila jsem vůni šamponu, který D-ne vždycky používala. Ahh, to musí být vůně oliv… přesně to… jsem si v tu chvíli říkala…





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama