Dnes se ukážou dvojníci

15. července 2016 v 15:46 | Aelynn |  ShuuenPro

Vrátila jsem se k sobě do pokoje.
Stejně jako vždycky jsem se povalila na postel, němě jsem zírala na strop a jako by v pominutí smyslů jsem přemítala o tom, co se ten den stalo. Odehrálo se toho tolik a zažila jsem tolik šoků, co ještě nikdy v životě.
Ale když jsem ležela na své posteli, cítila jsem se překvapivě klidně.
Bylo to nejspíš proto, že se přede mnou najednou objevila spousta věcí, na které jsem nedokázala nalézt odpovědi, takže se moje mysl rozhodla jednoduše přestat myslet.

"……"



Lehce jsem se dotkla svých rtů.
Protože jsem povrchní typ člověka, kterému záleží jen na tom, aby měl dobré vztahy s ostatními a co nejmíň nepřátel, ještě nikdy jsem samozřejmě s nikým neměla romantický vztah.
A i přesto… i když to není něco, čím bych se zrovna chlubila… jsem právě dostala svůj první polibek.
Ukradla mi ho moje kamarádka.
Nebyla jsem za to na ni naštvaná, ale měla jsem z toho radost? I kdyby mi někdo podobnou otázku položil, nedovedla bych na ni odpovědět.
Každopádně, potom, co mě D-ne políbila, prohlásila, že už půjde domů a opustila knihovnu beze mě.
Pár minut jsem ještě omámeně seděla na židli, ale v momentě, kdy mi došlo, že jít domů sama potmě by nebyl zrovna příjemný zážitek, jsem se taky rozhodla odejít.
"Aah, bože! Nechápu to~"
Zrudly mi tváře a znovu mi v žilách začal kolovat strach, který jsem předtím cítila, spolu s dalšími pocity, které mi nedávaly klidu, a za chvíli jsem už nedokázala na nic myslet.
Každopádně, rozhodla jsem se jít se vykoupat a znovu načerpat energii.
A s tím rozhodnutím jsem se začala svlékat ze své školní uniformy. Když jsem si sundala vestu, všimla jsem si, že na ní ještě zůstaly zbytky D-niny vůně, takže jsem ji několikrát přestříkla osvěžovačem vzduchu, abych se jich zbavila. Jsem ten typ člověka, co nesnese žádné cizí pachy a vůně, ať už jsou od kohokoli.
Posunula jsem se ke své skříni, a když jsem čirou náhodou zahlédla svůj odraz v zrcadle, poprvé jsem si všimla, že ve vlasech nemám svoji oblíbenou stuhu.

…..Eh? Že by mi někde spadla…?

Měla jsem ještě spoustu dalších podobných stužek, takže mě to zas až tak netrápilo, ale pro jistotu jsem se stejně ještě podívala do tašky v naději, že ji tam najdu. A přesně v tu chvíli mi začal vibrovat telefon.

"B-ko~ Dneska to bylo dost šílený, co~"
Dostala jsem esemesku od jedné z mých spolužaček.
Sedla jsem si na postel a začala jsem vyťukávat odpověď.
"Jo, to bylo~"
"Vypadalas, že jsi fakt v šoku, B-ko, tak jsem si jenom říkala, jestli jsi v pohodě~"
"No, trošku mě to vylekalo, ale už jsem v pořádku."
"Aha~ Tak je to fajn."
"Promiň, že sis o mě dělala starosti."
"Ne, to nic~ Někam jsi hned po škole zmizela, tak jsem se o tebe trochu bála."
"Jenom jsem si chtěla něco zjistit~"
"Áá, dobře. No, nemyslím si, že je nejlepší nápad být teď o samotě. Je to docela děsivý."
"To jo."
"Navíc B-ko dost vyčnívá z davu."
"Eh~ Ale to není pravda~"
"Ale je~"
Dřív než jsem stačila odpovědět na její škádlení, napsala mi další zprávu, a když jsem spatřila její slova, nemohla jsem uvěřit vlastním očím.

"-Přesně jako před chvílí, cos dělala u nádraží?"

"?"

"Asi tak před deseti minutami jsi byla u nádraží, ne?"
Nádraží je opačným směrem než můj dům a před deseti minutami jsem už určitě byla u sebe v pokoji.
"Nespletla sis mě s někým?"
"Eh~ Myslela jsem, že to byla B-ko, ale možná se mi to jenom zdálo? Dokonce na sobě měla i tu stužku, co vždycky nosíš."
"Ne, byla jsem doma."
"Asi jsem si tě jenom s někým spletla. Akorát jsem si kvůli dnešku dělala starosti."
"To nic. Asi to byla jenom nějaká holka od nás ze školy."
"Tak dobře~ Zas ti někdy napíšu."
"Dobře-"

……Co to mělo znamenat?

Byla to jenom další pomluva, kterou o mně rozšířil A-ya?
Ale opravdu by se o něco takového zajímala zrovna dnes?
Nemyslím si, že by byla zrovna někdo, kdo by si z ostatních rád střílel.
Možná před nějakou dobou slyšela A-yovu historku a teď se o ní rozhodla přesvědčit, protože zahlédla někoho, kdo vypadal jako já…?
Nicméně její slova o tom, že měla ve vlasech stužku podobnou té mojí, ve mně vyvolala zájem.
Kam proboha zmizela stužka, kterou jsem měla dnes na sobě?

Vzala jsem do ruky svoji školní tašku a pečlivě jsem ji prohledala.
Říkala jsem si, že kdyby se mi tu stuhu podařilo najít, nejspíš bych se trochu uklidnila.
A kdyby ne, akorát by mě to zmátlo.

"……?"

Narazila jsem na malou kapsičku. Zřídkakdy jsem ji používala a málem jsem zapomněla, že vůbec existuje, takže by uvnitř ní nemělo nic být, jenomže……

--Byl v ní schovaný dopis.

Moje instinkty mi to říkaly.
Byl to ten dopis.
Dopis, který signalizuje začátek Hry Smrti, skutečné ohlášení začátku a zároveň taky konce.

……Obsahoval instrukce, které jsem musela splnit.
Pokud se mi požadavky nepodaří vykonat, umřu.

"Tělo rozříznuté na dvě poloviny, zemřel v mučivých bolestech…"

Slova, která jsem slyšela ten den, mi znovu zněla v hlavě.
Ztracená dolní polovina těla a horní polovina, která se ji zoufale snaží najít-byla to brutální vražda, přímo jak z městské legendy ……. Ne. Mám strach. Mám strach. Mám šílený strach.
Už dost. Jestli je tohle noční můra, chci se už konečně probudit……!!

--Buch.

Překvapil mě náhlý tupý zvuk a otočila jsem hlavu jeho směrem.
"-Áá……!"

--Na mém pracovním stole ležela kniha, kterou jsem nikdy neviděla, a uvnitř ní byla záložka.

"Nééééééééééééééééééééééé!!"
Křik jako od vřískajícího dítěte.
……A potom zoufalství.
Zalezla jsem do rohu svého pokoje, tahala jsem se za vlasy a zůstala jsem zkroucená v téhle poloze kdoví jak dlouho.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama