Čas na zabíjení

12. července 2016 v 20:55 | Aelynn |  ShuuenPro


"…Nuda."
V 7:21 jsem pronesl tahle slova v úplně prázdném pokoji, široko daleko nebyla ani noha.
Samozřejmě jsem ani neočekával žádnou odpověď.
Oba moji rodiče odchází do práce hodně brzo, takže v době, kdy já vycházím z domu a jdu do školy, už tady dávno nikdo nebývá.
To je něco, na co už jsem si po třech letech moc dobře zvykl.

"…Už zase?"



V pokoji sice nikdo jiný nebyl, ale i přesto jsem mluvil, jako by mě někdo další mohl slyšet.
Nicméně můj hlas jenom postupně zanikal, až nakonec úplně zmizel, aniž by po sobě zanechal sebemenší stopy.
Posledních pár dnů na sobě bez ustání cítím čísi upřený pohled. Právě jako teď.
Otočil jsem se, ale nikdo tam nebyl.
Jediné, co jsem viděl, byla prázdná chodba a kdesi na jejím vzdáleném konci dveře od koupelny.
Staré zašlé dveře, které vydávají ten odporně vrzavý zvuk pokaždé, když je otevřu.
Je tohle to, čemu se říká strach?
To je jediná věc, na kterou jsem dokázal myslet.
Neuvědomuju si, že bych někdy podobný pocit zažil - ani při setkávání s lidmi nebo bádání o neznámých tvorech, ani při tom nejzvláštnějším ze svých osobních zážitků.
Když se nad tím zamyslím s chladnou hlavou, strach, který jsem v posledních dnech pociťoval, bude nejspíš zodpovědný i za moji únavu.
Na druhou stranu se však stal i neuvěřitelně příjemným stimulantem, který obohatil můj život.
"Vážně si nevzpomínám, že bych někdy něco podobného zažil…"
I tahle samotná myšlenka ve mně vyvolávala jisté vzrušení, které se nejvíc podobalo právě strachu.
Lidská zvědavost není něco, co by se dalo brát na lehkou váhu, hmm.
Tyhle konfliktní pocity dovedou naučit i člověka jako jsem já poznat rozkoš děsu.
Na otázku, proč tomu tak je, existuje jistá odpověď, za kterou byste dostali perfektní známku při sebe-analýze v hodinách psychologie, ale ta se liší z člověka na člověka.
Můj problém tkví v tom, že jsem pesimista.

"Jdu do školy."

Zašeptal jsem ta samá obvyklá slova, která nebyla pro nikoho určená.
Tahle slova jsou totiž jenom způsobem, jak se prokousat dalším dnem mého nudného života; slouží jako takový můj malý talisman.

Déšť dál padal ze zamračeného nebe a promáčel asfalt. Na každém kroku jsem viděl velké kaluže vody.

-Zdálo se mi, jako by zvuk deště pohltil veškerý hluk města.

Hrál jsem si s telefonem a se skloněnou hlavou jsem si dával co největší pozor na to, abych se nikomu nepodíval do očí.
Díky tomu se mi podařilo zachytit svůj odraz v jedné z kaluží.
Černé kruhy pod očima, rozcuchané vlasy. V kombinaci s mojí pečlivě vyžehlenou školní uniformou můj obličej vypadal ještě hůř než obvykle.

Všechno mě to nudí; tenhle svět, tenhle život - je to jedna velká nuda.
Nemohl by laskavě někdo, kdokoliv, prostě zničit tenhle otravný svět?
Zatímco jsem si tohle v hlavě opakoval jako jakési zaříkadlo, kráčel jsem do školy tak, jako vždycky.

"Hej, A-yo!"

Zezadu jsem zaslechl kohosi zavolat mé jméno.
Mluvil poměrně hlasitě a jeho hlas se nesl hodně daleko.
Když jsem se otočil, viděl jsem, jak ke mně sprintuje jeden z mých spolužáků.
"Vypadáš stejně přešle jako vždycky."
Tenhle kluk má vždycky skvělou náladu, což mu vysloužilo oblíbenost u zbytku třídy.
Pokud vás zajímá, proč by se populární člověk jako je on vůbec obtěžoval prohodit slovo s někým, jako jsem já:
Nemluví jenom se mnou - je to ten typ, co se snaží navázat vztah s každou živou duší, kterou ve svém životě potká.
Upřímně řečeno, lidi jako je on hluboce nenávidím; žijí si život jenom s cílem se každý den bavit.

"Do toho ti nic není."
Odvětil jsem hrubě, ale on se jenom usmál a s pobaveným "Chladný jako vždycky!", mluvil dál.

"Mimochodem, ty máš docela přehled, když přijde na drby, že?"

To bylo ono. Kdesi v mém mozku přeskočila jiskra.
Dávej pozor, uklidni se. Kdykoli zaslechnu něco podobného, vybaví se mi jedna z mála věcí, které mě zajímají.
V poslední době jako by veškerá moje životní energie vyhořela v důsledku mého neustálého strachu, ale i přesto existuje jistá věc, která mě skutečně baví.

A to jsou pomluvy.
Ale není to tak, že bych byl stejný jako ti, co je prostě rádi poslouchají.

"Hmm? Stalo se něco?"
Nadšený skutečností, že jsem projevil jistý zájem, začal se zaujetím mluvit.

"Ale ne, jen jsem si říkal, znáš B-ko z vedlejší třídy? Docela se kamarádíte, ne?"
B-ko: holka, která je údajně největší kráskou naší školy.
Nejspíš neexistuje moc lidí, kteří by o ní ještě neslyšeli.
Krátké hnědé vlasy, které dokonale vystihují její energickou povahu, rty světle zbarvené do růžova jako květy třešní a oči, které vás vtáhnou do její duše, když o ně jen na vteřinku zavadíte pohledem.
Její smysl pro módu odpovídá vkusu modelek z časopisů a tomu všemu dominuje její vysoký hlásek.
Příroda ji obdařila natolik, že by nebylo překvapující, kdyby ji co chvíli otravovala nějaká modelingová agentura.
Existuje jistý důvod, proč by antisociální člověk, jako jsem já, vycházel s někým, jako je ona.

"Hmm, nijak zvlášť blízcí si nejsme, ale co chceš vědět?"

Když jsem se ho zeptal, stydlivě se pousmál.

"No, jen jsem si říkal, jestli jsi neslyšel, že by byla do někoho zakoukaná, nebo jestli třeba už s někým nechodí, tak něco~"
Myslel jsem si to.
Většina kluků na naší škole by se zajímala právě o tenhle druh drbů.
Co na ní vidí, proboha…

-Každopádně, tahle situace je pro mě překvapivě výhodná.

"Nic jsem o tom neslyšel, takže nejspíš nikoho nemá."
"…V-vážně?!"
"Kromě toho, kdyby s někým chodila, věděla by o tom už celá škola."
"T-to máš pravdu! Jasně!"
"…Ah, ale-"
"-Hm?"

Zvedl obočí a jeho sebejistý obličej, který ukazoval, že si myslí, že u ní má šanci, se změnil.
Téměř jsem dosáhl svého cíle.
-Teď byla příležitost vyjít s tím na povrch.

"Eh? Co je? O co jde?"
"…No, sice nejde o její milostný život nebo tak něco, ale něco, co se týká B-ko, jsem slyšel."
"…Eh? Ehhh? Vážně?! Cos slyšel?"
"Hm, je to docela zajímavý příběh. Vypadá to, že má B-ko dvojnici."
Samozřejmě to byl naprostý nesmysl, kterému by normální člověk neuvěřil. To ho ale činilo zajímavým.
"C-co tím chceš říct, dvojnici?"
"Ne, je to hloupost. Zapomeň na to-"
"Počkej, A-yo! Když už jsi začal, tak mi o tom řekni!"

-Ha, chytil se.
Snažil jsem se uklidnit a nasadil jsem svou obvyklou pokrovou tvář.
Poslední tah byl důležitý.

"Hmm… no tak dobře, ale nikomu o tom neříkej."

"Je to tajemství". Poslední krok, který musíte udělat, abyste rozšířili drb.
Každý má někoho o kom si myslí, "jemu to můžu říct".
A když jde o sociálního člověka jako je tenhle, do vteřiny to vyslepičí úplně všem.
Slova "nikomu to neříkej" fungují přesně tímto způsobem.
Díky nim se tenhle příběh rozšíří jako něco, co by "potencionálně mohla být pravda", aniž by kdokoli mohl zjistit, od koho ta informace původně pocházela.

"Zdá se, že několik lidí tu její dvojnici zahlídlo. Nejznámější svědectví je asi od její spolužačky…"
"Hmm…"
"Když se jednou vracela pozdě v noci domů z kroužku, zahlédla B-ko z okýnka autobusu. Připadalo jí to zvláštní, protože dům B-ko byl úplně opačným směrem, tak jí poslala esemesku."
"…Hm."
"Napsala jí něco jako 'Eh? B-ko? Co děláš?' a odpověď dostala skoro okamžitě. Stálo v ní: 'Cože? Zrovna se doma učím, proč?'."
"…M-možná… možná B-ko lhala?"
"Jenomže její kamarádka ze sousedství, která s ní v té době byla, jí to dosvědčila."
"…"
"Každopádně, tenhle příběh se docela rozšířil, takže se začalo povídat, že má B-ko dvojnici."
"…T-takže to je něco jako paranormální jev?"
Oči mu zářily a dychtivě očekával má další slova.
Tohle byl jeden z momentů, díky kterým jsem si to tak náramně užíval.
"…Kdo ví? Já moc těmhle okultním věcem nerozumím, ale když je tolik svědků, nemůže to být lež."
"…Hm, asi máš pravdu!"
"Na druhou stranu to není něco, čemu by člověk tak snadno uvěřil."
Tvářil jsem se unuděně, ale v hloubi srdce jsem se smál, až jsem se za břicho popadal.
Dokonce jsem se pro jednou díval na tmavé brány školní budovy s úsměvem na rtech.
Měl jsem pocit, že tohle bude dobrý den - respektive, minimálně pro mě.

-Pro někoho dalšího byla ale moje dobrá nálada předzvěstí problémů.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama