7:05

10. července 2016 v 23:43 | Aelynn |  Povídky
7:05 ráno

Z tvého sobotního spánku tě vytrhne slabé bzučení, které jako by přicházelo z druhé strany tvého pokoje. Skoro instinktivně vyskočíš z postele a běžíš do rohu pokoje vypnout svůj vibrující telefon. Tvůj mobil zobrazuje jednu nepřečtenou zprávu odeslanou z čísla, které nepoznáváš.




Přijato: 7:05
Nevím jistě, co se děje. Jsem sám - a mám strach. Už nevím, co dělat. Rozhodl jsem se zdokumentovat co se děje skrze tyhle textové zprávy, jelikož bohužel nemám možnost popsat tento příběh žádným jiným způsobem.

Zasáhne tě nepříjemný pocit, ale tvoje mysl není dostatečně čistá na to, aby v danou chvíli byla schopná plně zpracovat význam toho, co sis právě přečetl. Je na to moc brzo. Rozhodneš se jít si znovu lehnout do postele a vypořádat se s tím později.


9:10

Tvojí hlavou prozvoní povědomý zvuk a ty se probudíš a najdeš další nepřečtenou zprávu. Je od stejného čísla jako ta první zpráva, a pocity které v tobě vyvolá, taky nejsou o moc odlišné.

Přijato: 9:10
Rozhodl jsem se, že záchody by mohly být dobré místo, kde se skrýt. Přísahám, že slyším kroky, které se ke mně blíží. Slyším je už celé hodiny. Musím najít cestu ven - ale mám strach se pohnout. Mám pocit, jako kdyby se ke mně stěny okolo přibližovaly, svíraly mě a chtěly mě rozdrtit. Jediné, čím jsem si jistý je, že odsud musím co nejdřív zmizet. Není tu bezpečno.

Začínáš si dělat starosti. Chceš pomoct - a chceš odpovědět - ale nevíš, co napsat nebo říct. Snažíš se tu zprávu setřást z popředí své mysli jako nějaký hloupý vtip, ale nevypadá to, že by ses tím zbavil všech těch negativních pocitů, které v tobě vyvolala. Prozatím se rozhodneš na všechno zapomenout a pokračovat ve svém všedním dni jako kdyby se nic nestalo.


11:14

Už uběhly dvě hodiny. Podařilo se ti potlačit skoro všechnu úzkost. Všimneš si, že nedokážeš nic pozřít. Tenhle nepopsatelný pocit má vliv dokonce i na tvou chuť k jídlu. A přesně v tu chvíli uslyšíš ten nepříjemný zvuk.

Přijato: 11:15
Rozhodl jsem se utíkat. Prostě běžet. Nemám žádný plán, ale musím někde najít východ. Všechny dveře jsou zamčené. Nemám kam jít. Cítím se zahnaný do kouta a ty kroky jsou čím dál tím hlasitější.

Asi ani není třeba podotknout, že se na tobě ty zprávy začínají podepisovat. Nedokážeš se s tím vypořádat. Rozhodneš se to nechat být. Ignorovat tyhle pocity. Ignorovat tyhle zprávy. Není důvod nechat se do toho zatáhnout.

V následujících několika hodinách slyšíš svůj telefon párkrát zazvonit - ale ze všech sil se snažíš nevšímat si toho.


4:01 odpoledne

Další zvonění. Úzkost, kterou pociťuješ, začíná být nesnesitelná. Co je moc, to je moc. Zkontroluješ svůj telefon a najdeš další čtyři nepřečtené zprávy, všechny ze stejného čísla jako ty předchozí.

Přijato: 12:13
Nevím, jak dlouho už běžím. Ty kroky nepřestávají. Nedokážu jim uniknout, i když běžím, jak nejrychleji jenom můžu. Jsou stále hlasitější a začínám si myslet, že jsou všude kolem mě.

Přijato: 1:06
Už nemůžu dál běžet. Ty kroky zeslábly - a slyším bušení v okolních zdech. Asi začínám šílet. Slyším hlasy v mojí hlavě. Ty stěny na mě mluví, ale nerozumím jim, nedokážu rozpoznat, co říkají.

Přijato: 2:24
Ty kroky, ty hlasy - všechno to ustalo. Jediné, co slyším, je to děsivé zvonění. Krvácejí mi uši. Můj sluch je skoro pryč a začínám vidět trochu zvláštně, rozmazaně. Nic nemá barvu, jakou by normálně mělo mít. Obvykle pestrá paleta barev se teď smrskla pouze na odstíny černé a červené. To horko je k nevydržení.

Přijato: 4:01
V rohu vidím stíny. Stěny se bez ustání hýbou. Snažím se sám sebe přesvědčit, že je to jen zlý sen, ale to horko - ty stíny - ta krev… všechno to vypadá tak hrozivě opravdově, tak skutečně. Cítím se bezmocně.

V tuhle chvíli už víš skoro jistě, že to není žádný vtip. Musíš ho najít - zachránit ho, - ale jak? Jak bys mu mohl pomoct? Jediné, co můžeš v tuhle chvíli dělat, je čekat na další zprávu.


Přijato: 5:12
Začal jsem bouchat hlavou o zeď ve snaze utišit ty hlasy. Cítím, že mě obklopují - že mě bez ustání někdo nebo něco sleduje. Zastavte to. Prosím. Někdo to všechno zastavte.

Přijato: 5:56
Je tu tolik krve. Ta neutuchající bolest mě už přestává obtěžovat. Je to ta jediná věc, která odpoutává moji mysl od tohohle šílenství. Přestávám cokoliv cítit. Nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Jestliže někdo čte tyto zprávy, prosím - držte se dál od střední školy v Bellview. Něco je tam hrozně špatně.

V tu chvíli ti dojde, že kdokoliv píše tyhle zprávy, není moc daleko od tebe. Na tu školu chodíš. Tohle je tvoje šance. Můžeš ho zachránit.





6:25

Rozhodl ses. Půjdeš do té školy. Nemáš tušení, co uděláš, až tam dorazíš - ale víš, že už dál nemůžeš jen tak nečinně stát, musíš něco dělat. Už jsi promrhal víc času než by sis mohl dovolit.

Přijato: 6:58
Už to dál nesnesu. Už v téhle noční můře nevydržím ani vteřinu. Je tu tolik krve. Nemůžu se nadechnout. Určitě to každou chvíli přestane. Musí to přestat. Krev. Tak strašně moc krve. Zastavte to. Prosím. Zastavte tohle šílenství.

Vběhneš do školy a rychle se kolem sebe rozhlédneš. Chodby vypadají prázdně. Kde je? Předpokládal jsi, že kolem sebe uvidíš přímo krvavé lázně. Poprvé se odhodláš odpovědět:

Odesláno: 7:02
Jsem tady. V té škole. Kde jsi?!?

Skoro okamžitě začne tvůj telefon vibrovat.

Přijato: 7:02
Jsem tady. V té škole. Kde jsi?!?

Nejdřív nechápeš, co se to děje. Čteš si tu zprávu pořád dokola. A pak ti to pomalu začne docházet, všechny kousky skládačky se pomalu začnou spojovat. Ty zprávy, který jsi celý den dostával……byly odeslány z tvého telefonu.

Najednou se za tebou zabouchnou dveře a slyšíš, jak se k tobě pomalu blíží čísi kroky. Vyděšený a úplně sám se otočíš a začneš utíkat - načež si stačíš všimnout času, který ukazují hodiny před tebou:

7:05.



Originál odsud
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama